„Nikomu to neubližuje, tak to nevadí” – největší omyl v dějinách

Ja­ko čas­tý kon­zu­ment ob­sa­hu růz­ných fa­ce­boo­ko­vých sku­pin ty­pu Ezo­te­ric­ké kra­vi­ny a dal­ších, se čas­to se­tká­vám s dost vel­kým ne­šva­rem v lo­gi­ce ně­kte­rých li­dí; te­dy myš­len­kou, že po­kud ně­co dě­lám, co ně­ko­mu ne­u­bli­žu­je, je to v po­řád­ku. Chtěl bych se s vá­mi spo­leč­ně po­dí­vat na můj ná­zor ohled­ně ne­plat­nos­ti ta­ko­vé­ho­to tvrzení.

Argumentační klamy

Nejdří­ve se mu­sí­me po­dí­vat na ten­to sou­bor ne­lo­gic­kých jed­ná­ní, s vel­kou pře­va­hou totiž to, proč s hlav­ní myš­len­kou ne­sou­hla­sím, tkví prá­vě v po­u­ži­tí ně­ko­li­ka ne­lo­gič­nos­tí na­ráz. Sa­mo­zřej­mě, mo­je myš­len­ka by též moh­la být po­va­žo­vá­na za ar­gu­men­tač­ní klam, nicmé­ně ta­ko­vé je ri­zi­ko „pod­ni­ká­ní” 🙂

Ar­gu­men­tač­ní kla­my jsou vý­ro­ky, kte­ré zce­la zjev­ně po­ru­šu­jí pra­vi­dla lo­gi­ky, dů­ka­zu a lo­gic­ké­ho myš­le­ní ja­ko ta­ko­vé­ho. Je jich ce­lá řa­da, po­kud se chce­te po­dí­vat na všech­ny, do­po­ru­ču­ji po­měr­ně pěk­ně zpra­co­va­ný člá­nek na čes­ké wi­ki­pe­dii, pří­pad­ně i na té an­g­lic­ké.

Proč to s mým člán­kem sou­vi­sí? Ja­ko mo­de­lo­vý pří­klad totiž bu­du po­u­ží­vat ho­me­o­pa­tii a to, jak k ní li­dé při­stu­pu­jí. A zce­la jis­tě se bu­de­me mo­ci do­číst růz­ných lo­gic­kých klamů:

• Li­dé mě bu­dou pře­svěd­čo­vat o tom, že to fun­gu­je – aniž bych vy­vra­cel to, jest­li to fun­gu­je, po­u­ží­vám ho­me­o­pa­tii pou­ze ja­ko mo­de­lo­vý příklad.
• Li­dé mi čas­to bu­dou ří­kat, že je­jich zná­mé­mu, pří­buz­né­mu, pso­vi, ko­ňo­vi, … to po­moh­lo, tak­že to mu­sí po­mo­ci i dal­ším – opět, aniž bych ří­kal ně­co o tom, jest­li to fun­gu­je, ale pou­ze to po­u­žil ja­ko mo­de­lo­vý příklad.

Vel­mi sil­ně mi to při­po­mí­ná ta­ko­vý ten pří­klad ve ško­le v pí­sem­ce pro dě­ti ve 4. tří­dě: „Do­ká­že­te na­jít ře­še­ní úlo­hy \(x^x – 2x^2 – 7 = 0?\)” Ta­ko­vá­to úlo­ha zce­la jas­ně tes­tu­je ji­nou zna­lost, než ře­še­ní ší­le­né rov­ni­ce – tes­tu­je to, jest­li si do­tyč­né dí­tě umí správ­ně pře­číst otáz­ku. Ta­za­tel se totiž zce­la jas­ně ptá, jest­li to do­ká­že, a ne, ja­ké to ře­še­ní kon­krét­ně je. Te­dy vět­ši­na dě­tí by zce­la jas­ně mě­la od­po­vě­dět „ne” (pro­to­že to­hle by ne­měl být člo­věk scho­pen vy­ře­šit ani v 9. tří­dě, na­tož ve 4.).

Pro­ti těm­to a po­dob­ným ar­gu­men­tač­ním kla­mům je jen těž­ká obra­na, nej­dů­le­ži­těj­ší (pod­le mě) je udr­žet čis­tou hla­vu, ne­ne­chat se zviklat, cho­vat se sluš­ně a dru­hé­ho vy­slech­nout, pak je­ho ná­zor roz­dr­tit, po­kud mož­no vy­hnout se vlast­ním ar­gu­men­tač­ním fai­lům, ať už je to ná­hod­ně, pře­hléd­nu­tím či pros­tě vli­vem sil­ných emo­cí. V pří­pa­dě nou­ze nej­vyš­ší se dá ho­vor ukon­čit a pros­tě ode­jít. Uvě­dom­te si, že je jed­no, co vám kdo ří­ká, to, jest­li jste sluš­ní, si ur­ču­je­te jen a jen sa­mi a v dů­sled­ku jste sa­mi zod­po­věd­ni za to, jak se na vás bu­de kdo koukat.

Jak je to tedy s tím „největším omylem?”

Na věc je po­tře­ba kou­kat tak, že je nás li­dí pros­tě vel­ká hro­ma­da. Si­ce se ří­ká, že „kaž­dý je ori­gi­nál”, ale to je po­měr­ně sa­mo o so­bě dost ne­přes­né tvr­ze­ní, je nás řek­ně­me 7 mi­li­ard, po­kud bychom mě­li být kaž­dý ori­gi­nál, čis­tě ma­te­ma­tic­ky by na­še DNA mu­se­la být po­ně­kud del­ší (dél­ka pre­fi­xo­vé­ho kó­du se dá od­vo­dit ja­ko \(2^k\), kde \(k\) od­po­ví­dá po­čtu prv­ků, te­dy po­kud dá­me \(2^{7000000000}\), je to už do­ce­la dost vel­ké čís­lo, kte­ré je vět­ší než po­čet ato­mů v ce­lém Vesmí­ru 😀 ), je­li­kož je dél­ka lid­ské­ho ge­no­mu dlou­há zru­ba 3 mi­li­ar­dy pá­rů, mů­že­me tvr­dit, že \(2^k = 3000000000\), te­dy exis­tu­je pou­ze \(k=31\) ori­gi­ná­lů – a to vů­bec ne­po­čí­tám to, že ně­kte­ré in­for­ma­ce v DNA jsou u všech stej­né. Má­me te­dy pou­ze 31 mož­nos­tí, jak mít „kom­plet­ní ori­gi­ná­ly”, zby­tek jsou vždy ně­ja­ké cros­so­ve­ry me­zi ji­ný­mi lid­mi. Sa­mo­zřej­mě zá­le­ží, jak lpí­te na de­fi­ni­ci originality 🙂

Kaž­do­pád­ně tro­chu jsem od­bo­čil – je nás na Ze­mi vel­ká hro­ma­da a čas­to se tak stá­vá, že pro­ti so­bě sto­jí­me ná­zo­ro­vě v růz­ných sku­pi­nách. Pro­blém na­stá­vá, po­kud je ta­ko­vé množ­ství je­din­ců na tak ma­lém mís­tě, že čas­to na­mís­to lo­gic­ké­ho zdů­vod­ně­ní při­chá­zí na scé­nu emo­ce; a roz­ho­do­vat se o ně­čem pod vli­vem emo­cí, asi je vám jas­né, jak to mů­že dopadnout.

Po­kud te­dy vez­mu ja­ko pří­klad ho­me­o­pa­tii, před­stav­me si si­tu­a­ci, kdy na­pří­klad dí­tě trá­pí ně­ja­ká cho­ro­ba, kte­rá se dá kla­sic­ky po­měr­ně bez­pro­blé­mo­vě vy­lé­čit, např. že se vy­lé­čí 95 % ne­moc­ných bez dal­ších ná­sled­ků. Pak při­jde ně­ja­ký ro­dič, kte­rý řek­ne, že „kla­sic­ká me­di­cí­na je zlo” (ni­kdo mu ne­be­re prá­vo na ná­zor) a za­čne lé­čit ta­ko­vé dí­tě ho­me­o­pa­ti­ky. Zní to mož­ná div­ně, ale ta­ko­vé pří­pa­dy jsou po­měr­ně běžné.

Pro­blém na­stá­vá v mo­men­tě, kdy se dí­tě vy­lé­čí (ano, oprav­du je to pro­blém). Ně­kte­ré ne­mo­ci totiž tě­lo je schop­no vy­lé­čit sa­mo bez po­u­ži­tí dal­ších pod­půr­ných lá­tek. Např. po­kud má ně­kdo rý­mu, je jed­no, jest­li be­re­te lé­ky ne­bo ne, ve vět­ši­ně pří­pa­dů vás do týd­ne pře­jde. A to je prá­vě vo­dou na mlýn al­ter­na­tiv­ní me­di­cí­ně – je­jí tvůr­ci vel­mi dob­ře ví, na ja­kých prin­ci­pech je­jich me­to­dy fun­gu­jí či ne­fun­gu­jí a vel­mi dob­ře ví, že tě­lo se do­ká­že uzdra­vit sa­mo. Jen­že člo­věk, kte­rý se vy­lé­čí, to mů­že vi­dět ji­nak – prá­vě že nelogicky.

Ko­li­krát už jsme sly­še­li hláš­ku „to­hle mi po­moh­lo?” Ať už je to o pro­duk­tu sku­teč­né či al­ter­na­tiv­ní me­di­cí­ny? Pro­blém totiž na­stá­vá v tom, že tak­to dě­lá­me „sta­tis­ti­ku jed­no­ho člo­vě­ka”, te­dy na­pros­to ne­va­lid­ní prů­zkum­nou me­to­du, kdy je je­di­ným sub­jek­tem „já”, te­dy ma­lý po­čet re­spon­den­tů. Na­víc je ten­to „já” re­spon­dent ve spo­ru zá­jmů, pro­to­že „Já” jsem pro se­be „já”, te­dy udě­lám pro se­be to nej­lep­ší, te­dy i pro „já” 😉 „Já” te­dy v ta­ko­vé sta­tis­ti­ce ne­má prak­tic­ky žád­nou hodnotu.

Jen­že to li­dé ne­vi­dí. Li­dé vi­dí vý­sled­ky, li­dé vi­dí, že bra­li Os­ci­lo­coc­ci­num (ne­bo jak se to pí­še) a pře­sta­li kaš­lat do týd­ne. Er­go to li­dem při­jde, že jim tu­ten pro­dukt za ne­křes­ťan­ské pe­ní­ze po­mohl. Ne­ma­jí však srov­ná­ní s tím, jak by se jim da­ři­lo, kdy­by ho ne­bra­li, jak by se da­ři­lo ně­ko­mu ji­né­mu se stej­nou cho­ro­bou, kdy­by ho bral a pří­pad­ně ne­bral. Pro­měn­ných je moc. Bo­hu­žel, li­dé vi­dí pou­ze ono „Já” v tom­to mo­men­tě a za­čnou, bo­hu­žel, ší­řit úspěch to­ho­to pro­duk­tu dá­le do světa.

A to je přes­ně dů­vod, proč tu po­řád má­me šar­la­tá­ny a hajz­ly, kte­ří obl­bu­jí sluš­né li­di, kte­ří si obl­bo­vat čas­to ani ne­za­slou­ží. Vy­u­ží­va­jí totiž to­ho, že vel­mi dob­ře vě­dí, jak fun­gu­je lid­ská psy­chi­ka, ma­jí ty­to po­stu­py na­pros­to „zmák­nu­té”, vě­dí přes­ně, kam šáh­nout, aby to do­tyč­né­ho po­ten­ci­ál­ní­ho kli­en­ta oslovilo.

A zde se již za­čí­ná roz­ba­lo­vat ona myš­len­ka nej­vět­ší­ho omy­lu, kte­rý avi­zu­ji v sa­mot­ném ti­tul­ku člán­ku. Li­dé, kte­ří pod­leh­li prá­vě těm­to al­ter­na­tiv­ním smě­rům si čas­to ani ne­u­vě­do­mu­jí, že ač­ko­liv ne­dě­la­jí v ten­to mo­ment nic špat­né­ho, v dlou­ho­do­bém mě­řít­ku mo­hou. Před­stav­me si ny­ní tu­to na­pros­to zce­la ka­ta­stro­fál­ní a lehce nad­sa­ze­nou al­ter­na­tiv­ně his­to­ric­kou ver­zi to­ho, co by se moh­lo stát:

• V ro­ce 2020 se po­čet ne­vak­ci­no­va­ných dě­tí do svých 6 let po­hy­bu­je ko­lem 20 % cel­ko­vé dět­ské populace.
• Po­li­tic­ká stra­na Vak­cí­nám pro­ti kor­po­ra­tis­mu zís­ká­vá ve vol­bách 15 % vo­leb­ních hla­sů, utvá­ří ko­a­li­ci s ČSSD a TOP09.
• Rok 2025 se stal rokem, kdy v ČR ja­ko v prv­ní ze­mi na svě­tě byl uzá­ko­něn zá­kaz oč­ko­vá­ní dě­tí mlad­ších 5 let
• V ro­ce 2026 Ra­kous­ko, Ně­mec­ko a Pol­sko hlá­sí až 300% ná­růst ile­gál­ní­ho pře­kro­če­ní hra­nic stá­tů ro­di­čů s dět­mi, kte­ří chtě­jí ne­chat své dí­tě oč­ko­vat. Bo­hu­žel kvů­li vy­so­ké ce­ně a ne­mož­nos­ti hra­dit ta­ko­vá oč­ko­vá­ní ze zdra­vot­ní­ho po­j­š­tě­ní jsou čas­to nu­ce­ni ob­rá­tit se všanc ne­re­gis­tro­va­ným ile­gál­ním oč­ko­va­čům, kte­ří ku­pu­jí pro­šlé vak­cí­ny z Čí­ny a pro­dá­va­jí je tře­ba za 20 % ce­ny, za kte­rou by se­hna­li kva­lit­ní no­vou vak­cí­nu. Kvů­li neste­ril­ní­mu pro­stře­dí čas­to dě­ti, krom ne­mo­ci, za­chvá­tí ješ­tě infekce.

Jas­né, že si dě­lám troš­ku (čer­nou, ehm te­dy afro­a­me­ric­kou) legra­ci, do­kon­ce se tam do­pouš­tím ně­ko­li­ka ar­gu­men­tač­ních kla­mů sou­čas­ně. Pro­blém však ne­ní v tom, že vy ta­ko­vým­to způ­so­bem ně­ja­cí šar­la­tá­ni do­sta­li moc, ale v tom, že po­stup­ně va­ří­me žá­bu, te­dy že si­ce mů­že­me mít ne­oč­ko­va­ných dě­tí tře­ba 1 %, nicmé­ně to­to čís­lo mů­že (a bo­hu­žel bu­de) stoupat.

Ne­vě­řím, že by ně­kdy vznik­la po­li­tic­ká stra­na ty­pu ho­me­o­pa­tic­ká stra­na lás­ky a pé­če, ale jde o čis­tě sta­tis­tic­kou zá­le­ži­tost; pro­oč­ko­va­nost ná­ro­da je v ČR vel­mi vy­so­ká, stej­ně tak ja­ko dů­vě­ra v lé­ka­ře, na­štěs­tí. To se však mů­že změ­nit. A mů­že se to bo­hu­žel změ­nit do ta­ko­vých roz­mě­rů, kdy lé­ka­ři už ne­bu­dou ta­ko­vá dr­ti­vá vět­ši­na, bláz­ni ja­ko Du­šek bu­dou v san­dá­lech cho­dit po ná­měs­tích a hlá­sit blá­bo­ly, li­di jim to uvěří.

U vak­cín, když už jsem na ně na­ra­zil, je totiž je­den zá­sad­ní pro­blém – ne­fun­gu­jí na 100 %. A vět­ši­na těch­to vak­cín ne­ní v oka­mži­tém dů­sled­ku lid­ské­mu or­ga­nis­mu ně­jak pří­nos­ná, spí­še na­o­pak, čas­to jsou dě­ti po oč­ko­vá­ní roz­mr­ze­lé, ma­jí tep­lo­ty atd. V čem jsou však dů­le­ži­té, že při­pra­ví náš imu­nit­ní sys­tém na to, aby se do­ká­zal po­prat s vět­ši­nou ší­le­ných ne­mo­cí, kte­ré by nás ji­nak ohro­žo­va­ly pří­mo na ži­vo­tě. A s tím, že nejsou 100% sou­vi­sí i prá­vě ta pro­oč­ko­va­nost ná­ro­da; např. po­kud by vak­cí­na fun­go­va­la na 90 % a mo­je dí­tě pa­t­ři­lo k těm ne­šťast­ní­kům, na kte­ré ne­za­bra­la (ale to do­pře­du ne­po­znám), po­tom když do tří­dy při­jde dí­tě, kte­ré ne­bu­de oč­ko­va­né a bu­de pře­na­še­čem ně­ja­ké cho­ro­by, mo­je dí­tě mů­že ze­mřít. Jen kvů­li to­mu, že ně­ja­ká s pro­mi­nu­tím pi­pi­na si mys­lí, že dě­lá pro své dí­tě to nejlepší.

Te­dy proč bych měl to­le­ro­vat ně­čí, evi­dent­ně hloupý ná­zor? Proč bych měl ve jmé­nu hu­ma­nis­mu a spo­leč­né­ho sou­ži­tí li­dí to­le­ro­vat to, že ně­kdo vě­do­mě ohro­žu­je ostat­ní dě­ti? Vě­ta „ni­ko­mu to ne­u­bli­žu­je, tak proč to ne­zku­sit” se tak stá­vá vlast­ně vra­žed­ným ná­stro­jem sla­bo­du­chých, kte­ří jsou kvů­li své­mu „do­má­cí­mu vý­zku­mu” na in­ter­ne­tu schop­ni ohro­žo­vat dal­ší, zdra­vé dě­ti – kte­ré by ji­nak ani být ohro­že­ny tře­ba být nemusely.

To je dů­vod, proč jsem aler­gic­ký na ig­no­ran­ty, ig­no­rant­ství a hloupost. To je přes­ně dů­vod, proč si ta­ko­vých li­dí ni­kdy ne­bu­du vá­žit, i když se ohá­ně­jí vě­ta­mi ja­ko „dě­lám vše pro své dí­tě”. Je­jich dí­tě je mi u zad­ku, ať jim klid­ně umře, ať dlou­ho a bo­les­ti­vě umí­rá, ze všech pó­rů mu te­če krev, plá­če a na­ří­ká. Dob­ře jim tak, ro­di­čům, kte­ří to­to za­pří­či­ni­li. A dob­ře jim tak, že o své dí­tě při­jdou. Mů­že mi být lí­to ta­ko­vé­ho dí­tě­te, ale bo­hu­žel s tím nic ne­u­dě­lám, je to je­jich dí­tě a te­dy oni, ta­ko­ví ro­di­če, ma­jí za své dí­tě zodpovědnost.

Bo­hu­žel, ma­jí (ale­spoň za­tím) zod­po­věd­nost pou­ze za to své… te­dy ostat­ní ohro­žo­vat mo­hou. A to je na­pros­to trist­ní a ší­le­né. A bo­hu­žel si mys­lím, že se to jen tak ne­změ­ní. Ne­ber­te mě, pro­sím, ja­ko ně­ja­ké­ho ty­ra­na, kte­rý by si přál, aby umí­ra­ly dě­ti. To ur­či­tě ne. Bo­hu­žel ale dě­ti umí­rat bu­dou, a to zce­la a jen kvů­li hloupým ne­kom­pe­tent­ním ro­di­čům, kte­ří ohro­žu­jí nejen ty vlast­ní, ale tře­ba i ty na­še. A rád bych ta­ko­vým dě­tem po­mohl, ale ne­vím jak. Pro­sím, po­moz­te ale­spoň vy, kte­ří ví­te, jak na to. Děkuji.