Proč věc, kterou „napsal Keanu”, je totální blábol

Ke­a­nu Re­e­ves pí­še: Pří­tel­ky­ně mé mat­ky jed­la ce­lý ži­vot zdra­vé jíd­lo. Ni­kdy ne­vy­pi­la ani kap­ku al­ko­ho­lu a ne­bo ne­sněd­la „špat­né” jíd­lo, cvi­či­la kaž­dý den, by­la vel­mi pruž­ná a oheb­ná, ak­tiv­ní, uží­va­la všech­ny do­plň­ky stra­vy do­po­ru­če­né je­jím dok­to­rem, ni­kdy nešla…

Zdroj: Ke­a­nu Re­e­ves na­psal ko­men­tář o ži­vo­tě, kte­rý ohro­mil ce­lý svět

Ke­a­nu Re­e­ves je he­rec – to by snad mě­lo sta­čit vět­ši­ně, te­dy je to člo­věk, kte­rý umí hrát, ži­ví se tím a tak to je. Po­kud bu­de he­rec mlu­vit o fy­zi­ce, je to za­jí­ma­vé, ale pak je to he­rec mlu­ví­cí o fy­zi­ce a ne člo­věk, co to­mu tře­ba i ro­zu­mí. Nicmé­ně to­to by asi ja­ko vy­svět­le­ní vět­ši­ně čte­ná­řů ne­sta­či­lo, po­dí­vej­me se troš­ku de­tail­ně­ji na to, proč si mys­lím, že text, kte­rý údaj­ně (po­chy­bu­ji, že to ře­kl sku­teč­ně on) se­psal či ře­kl, je to­tál­ní ptá­ko­vi­na a ve sfé­ře ptá­ko­vin by to mě­lo i zůstat.

Argumentační klamy, kam se podívám

Ne­chci se opa­ko­vat, v mi­nu­lém člán­ku o ubli­žo­vá­ní a ig­no­rant­ství jsem se troš­ku emo­tiv­ně rozohnil nad tím, jak li­dé nejsou schop­ni lo­gic­ky uva­žo­vat a co by to, byť v kraj­ním pří­pa­dě, moh­lo spo­leč­nos­ti ja­ko cel­ku přinést.

A než jsem sta­čil vy­chlad­nout, Fa­ce­book na mě na zdech mých ka­ma­rá­dů za­sy­pá­vá tex­tem, je­hož údaj­ným au­to­rem je Ke­a­nu Re­e­ves. Ce­lý text je k dis­po­zi­ci v od­ka­zu vý­še, já však ny­ní „vy­pích­nu” jed­not­li­vé bo­dy a uká­žu, proč je da­ný text na­pros­tá splá­ca­ni­na, te­dy téměř ce­lý text. Ja­ko ilu­stra­ci ar­gu­men­tač­ních fai­lů vám po­sta­čí člá­nek na čes­ké wi­ki­pe­dii.

Pří­tel­ky­ně mé mat­ky jed­la ce­lý ži­vot zdra­vé jíd­lo. Ni­kdy ne­vy­pi­la ani kap­ku al­ko­ho­lu a ne­bo ne­sněd­la „špat­né” jíd­lo, cvi­či­la kaž­dý den, by­la vel­mi pruž­ná a oheb­ná, ak­tiv­ní, uží­va­la všech­ny do­plň­ky stra­vy do­po­ru­če­né je­jím dok­to­rem, ni­kdy ne­šla na slu­níč­ko bez ochran­né­ho kré­mu a brý­lí a po­kud to udě­la­la pak jen na ne­zbyt­ně nut­nou dobu.

Chrá­ni­la se­be tak, jak asi ni­kdo ko­ho ve svém oko­lí zná­te. Dnes má 76 let a ra­ko­vi­nu ků­že, ra­ko­vi­nu kost­ní dře­ně a ex­trém­ní osteoporózu.

 Ten­to text mů­že­me roz­dě­lit na ta­ko­vé dvě zá­klad­ní čás­ti; část prv­ní, kde au­tor po­pi­su­je „pří­tel­ky­ni své mat­ky”, a na část dru­hou, kde au­tor myl­ně vy­vo­zu­je zá­vě­ry, resp. za­tím ne­vy­vo­zu­je, před­klá­dá tvr­ze­ní. Dal­ší od­sta­vec totiž po­pi­su­je kon­trast­ní případ:

Pří­tel mé­ho ot­ce jí sla­ni­nu, kte­rá je ale sa­k­ra sla­ni­na, más­lo, kte­ré je fakt más­lo, tu­ky, kte­ré jsou vr­cho­lem tu­ků. Ni­kdy a tím mys­lím ni­kdy necvičil..Vždy byl v létě na slu­níč­ku spá­le­ný a po té slou­pa­ny a to kaž­dé léto.

Ve své pod­sta­tě si uží­val vše­ho na­pl­no ve smys­lu žít a ne­po­slou­chal co mu ří­ka­jí ostat­ní. Dnes má 81 let a dok­to­ři mu ří­ka­jí, že má zdra­ví jak mladík.

Zde text opět mů­že­me roz­lo­žit na dvě čás­ti; v prv­ní opět de­kla­ru­je a po­pi­su­je ně­ja­ký styl ži­vo­ta do­tyč­né­ho „ot­co­va pří­te­le” (je za­jí­ma­vé sle­do­vat, ja­cí li­dé ži­jí v au­to­ro­vě oko­lí – pří­tel­ky­ně mat­ky a pří­tel ot­ce, za­jí­ma­vé, že to ne­dě­la­jí tře­ba pří­mo je­ho rodiče 😉 )

Ne­mluv­me teď o kva­li­tě pře­kla­du, v češ­ti­ně se pros­tě vý­raz „má 81 let” moc ne­u­ží­vá, ří­ká se „je mu 81 let”, ale to při­čí­tám zu­ři­vé­mu pře­kla­du na úrov­ni „ha­ve a ni­ce day” ja­ko „měj­te hez­ký den” (což se tak­též ne­po­u­ží­vá 😉 ). Ovšem k ob­sa­hu; če­ho si, vá­že­ní čte­ná­ři, při čte­ní všim­ne­te? Ano, tex­ty jsou téměř na­pros­to pro­ti­klad­né. Ne­ří­kám, že slo­vo od slo­va, ale téměř pro­ti­klad­né. Vět­ši­na li­dí se na­chá­zí tak ně­jak „me­zi” – te­dy ně­kdo jí sla­ni­nu, ale neu­ra­zí ho ani raj­če, a na­o­pak. Ty­to dva pří­kla­dy jsou si tak pro­ti­klad­né, že to vy­pa­dá až ma­gic­ky. Ale bu­diž, to se pros­tě mů­že stát, ko­lem se­be má­me hro­ma­du zvlášt­ních lidí.

Abych však oba tex­ty za­čle­nil do for­my ar­gu­men­tač­ních fau­lů; sko­ro to vy­pa­dá na klam fa­leš­né­ho di­le­ma­tu, ale spí­še růz­ných pří­čin­ných ne­lo­gis­mů, ja­ko jsou spo­leč­ná pří­či­na či ne­vý­znam­ná pří­či­na. Dva li­dé, na­pros­to ne­ná­hod­ně vy­brá­ni ze vzor­ku, pros­tě ne­re­pre­zen­tu­jí vět­ši­nu. Sa­mo­zřej­mě mů­že­me vě­řit, že tu­ti dva li­dé jsou na tom zdra­vot­ně tak jak jsou, ale pi­sa­tel za­po­mněl na­psat o mi­li­o­nech li­dí, kte­ří na­o­pak sla­ni­nu je­dí a jsou ne­moc­ní, ane­bo ži­jí ja­ko ta prv­ní pa­ní a jsou zdra­ví. Vi­dím to te­dy na kom­bi­na­ci ně­ko­li­ka fau­lů, včet­ně např. zo­bec­ně­ní či unáh­le­né­ho zo­bec­ně­ní a ig­no­ran­ce ostat­ních pro­měn­ných (ta­ko­vý klam tam ne­na­jde­te, pře­pi­su­ji volně).

Ale čtě­me dále:

Li­dé, ne­mů­že­te se skrýt před vlast­ním je­dem. Je ta­dy a na­jde si Vás. Po­kud na něj mys­lí­me. Te­dy slo­vy pří­tel­ky­ně mé po­řád ži­jí­cí mat­ky. Kdy­bych vě­dě­la, ze můj ži­vot skon­čí tak­to, ži­la bych ži­vo­tem na 100 % se vším co mi na­bíd­ne a uží­va­la bych si vše­ho co mi by­lo ře­če­no abych nedělala.

S tím­to od­stav­cem můžu tak ně­jak po le­houč­ku sou­hla­sit; ži­je­me jen jed­nou a je zby­teč­né se še­t­řit do „dal­ších ži­vo­tů” a tak po­dob­ně. Pro­blém na­stá­vá s kon­tex­tem – od­sta­vec zjev­ně re­a­gu­je na pře­de­šlé dva od­stav­ce, a pro­to­že ty po­va­žu­ji za ne­vě­ro­hod­né, ne­mo­hu po­va­žo­vat zá­věr z to­ho­to od­stav­ce za vě­ro­hod­ný (hiear­chie důkazu).

Za­kon­če­me odstavcem:

Ni­kdo z nás ne­vy­váz­ne ze ži­vo­ta ži­vý. Pro­sím Vás pře­staň­te se trýznit myš­len­ka­mi co jste za­se udě­la­li špat­ně. Jez­te všech­no chut­né, vo­ňa­vé, de­li­kát­ní. Pro­chá­zej­te se jak při sví­tá­ní, tak při zá­pa­du slun­ce. Skoč­te do oce­á­nu. Řek­ně­te vše co má­te na srd­ci. Buď­te bláz­ni­ví. Buď­te přá­tel­ští. Buď­te cra­zy. Ne­má­te čas na nic jiného!

S tím­to se dá snad jen sou­hla­sit, ale opět – stej­ně ja­ko s od­stav­cem vý­še, je dal­ší re­ak­cí na za­čá­tek tex­tu. Ze ži­vo­ta ne­vy­vázne­me ži­ví, to je prav­da – ale ur­či­tě ne kvů­li to­mu, že Ke­a­no­vy mat­ka pří­tel­ky­ně či je­ho ot­ce pří­tel ži­je tak, jak ži­je. Ty­to pří­kla­dy jsou pou­ze ilu­strač­ní a do­sti schvál­ně emo­tiv­ně na­sta­ve­né, bo­hu­žel na to hro­ma­da li­dí sko­čí. Ji­nak to­mu­to se ří­ká po­pu­lis­mus, te­dy me­to­da (i když přes­ná de­fi­ni­ce je spor­ná), kdy se ig­no­ru­jí ně­kte­ré aspek­ty, kte­ré „nám ne­se­dí” a zdů­raz­ňu­je­me pou­ze ty, kte­ré nám jdou na ru­ku a po­tvr­zu­jí na­ši myš­len­ku. Je za­jí­ma­vé sle­do­vat, jak vět­ši­na li­dí ne­má rá­da po­li­tic­ký po­pu­lis­mus, ale ta­ko­vý­to člá­nek, sa­mot­ný vel­mi po­pu­lis­tic­ký, ší­ří dá­le ja­ko la­vi­nu a ne­u­vě­do­mu­jí si po­kry­tec­kost ta­ko­vé­ho jednání 🙂