Je nutné si nejprve “zamést před vlastním prahem”, než budu něco hodnotit či kritizovat?

Pořád totiž (třeba v různých diskuzích) čtu, nějaký podobný konstrukt:

A: Nelíbí se mi černá auta.
B: A co máš ty za auto?
A: Černého Citroena.
B: A jakým právem tedy můžeš kritizovat?

Myslím si, že je to naprosto zcestné. Proč bych já měl omezovat svůj názor na základě toho, co já sám používám? 

Ono to možná dává nějaký (byť zvrácený) smysl, člověk ve všem hledá nějakou logiku a v případě nemožnosti protistraně nějak rozumně protiargumentovat, si najde takovéhle tlachy, osobám stojícím za B to pak dá klid, třeba. Ale obecně si myslím, že je toto rčení naprosto nesmyslné. 

Přijde mi totiž, že je to jakási forma “autocenzury” – ne nepodobná takovým těm radám “seď holka v koutě, někdo si tě najde” (nevím přesně, jak je to rčení, víte co myslím). Též naprostá blbost. V koutě si takovou možná najde nějaký úchyl, kterého vzrušuje, že někdo sedí v koutě. Samozřejmě nepopírám, že třeba jistá dávka cudnosti (či obecně plachosti) je normální a potřebná, ale hnát to do takových rozměrů je dle mého naprosto mimo realitu.

A stejně jako u “vkoutovýh panen” je rčení “měl by sis zamést před vlastním prahem” zcestné. Nechápu totiž spojitost mezi tím, jak já chodím, v čem chodím, jak vypadám nebo jaké nosím boty a tím, že řeknu, že se mi nelíbí, jak kdo chodí nebo v čem třeba jezdí. 

A nakonec; myslím, že taková rčení jen podrývají nějakou schopnost obecné tolerance či schopnost se domluvit ve velkých měřítcích – např. na politické scéně. Lidé jsou chyboví1, takže co se přestat zaměřovat na chyby řečníka, ale třeba na to, co říká? ;)

• 1. zabugovaní ;)