(minirecenze) Stay

Před chvil­kou jsem do­kou­kal film Stay, kte­rý ne­pat­ří zrov­na k těm nej­no­věj­ším – 2005, ale přes­to jsem o něm ni­kdy ani nesly­šel, na­tož abych ho vi­děl. Re­ži­sé­ra M. Fos­te­ra jsem si ni­kdy moc ne­vší­mal, vi­děl jsem mož­ná tak Quan­tum of So­la­ce, ale tím to haslo.

Pro­to jsem ani moc ne­tu­šil, co od fil­mu če­kat, hod­no­ce­ní ne­má zrov­na špič­ko­vé a pod­le ná­hle­du z růz­ných re­cen­zí jsem na­byl dojmu, že to bu­de asi po­div­ná po­dí­va­ná, ale že ni­ko­ho moc ne­na­dchne. Jak jsem se mý­lil! Ne­ří­kám, že je to zrov­na Mas­ter­pie­ce, ale roz­hod­ně si mys­lím, že si ne­za­slou­ží opomenutí.

Vů­bec ne­tu­ším, jak bych měl ce­lou mi­ni­re­cen­zi po­jmout, abych ne­pro­zra­dil ně­ja­kou zá­plet­ku – byť tře­ba ne­chtě­ně. Film ob­sa­hu­je po­měr­ně dost růz­ných ro­vin a roz­hod­ně se ne­dá vy­svět­lit jen je­di­ným zce­la správ­ným způ­so­bem. Ber­te pro­sím ten­to od­sta­vec te­dy ja­ko va­ro­vá­ní, že to­to ne­ní ani tak re­cen­ze, ja­ko spí­še ma­lý po­hled na to, co si o fil­mu já mys­lím a i když se bu­du sna­žit še­t­řit spo­i­le­ry, ob­čas ně­ja­ké ma­lé pro­zra­ze­ní bu­du muset pro­vést. Bu­du se však sna­žit udr­žet mí­ru těch­to pro­zra­ze­ní na ab­so­lut­ním minimu.

Realita a sen

Film je dle mé­ho tře­ba roz­dě­lit na dvě zá­klad­ní čás­ti – re­a­li­tu a sen. Oba ty­to „svě­ty” pro­bí­ha­jí na­pros­to pa­ra­lel­ně v ča­so­vé ro­vi­ně, nicmé­ně roz­hod­ně ne­li­ne­ár­ně, čímž mys­lím např. to, že po­kud v re­ál­ném svě­tě uběh­ne mi­nu­ta dě­je, ve sno­vé tře­ba 2 dny. Tak tro­chu ja­ko v In­cep­ti­on, ale ne s ta­ko­vý­mi přís­ný­mi pravidly.

Ty­to dva svě­ty spo­lu fun­gu­jí ta­ko­vým tím „ná­zna­ko­vým způ­so­bem”, ob­čas se ně­co ob­je­ví, ně­kdo ně­co řek­ne ve snu, co se do­o­prav­dy sta­ne v re­a­li­tě a tak po­dob­ně. V tom­to je sní­mek na­pros­to ge­ni­ál­ní, je tře­ba ho vi­dět ví­ce­krát, aby si di­vák vše­ho vši­ml, od­ka­zy a ná­zna­ky je to fakt hod­ně nabité.

Jed­no­du­še bych za „re­a­li­tu” ozna­čil téměř vše, co se ode­hrá­vá na mos­tě a za sen vše ostat­ní. To, že je film vlast­ně „snem” je po­znat i z ně­kte­rých dal­ších ná­zna­ků, kte­rých tvůr­ci do­cí­li­li čis­tě stři­hem. Po­kud si vy­ba­ví­te, jak pro­bí­ha­jí sny, čas­to je to tak, že ně­kde jste, po­mys­lí­te na ně­co ji­né­ho a pros­tě „jste jin­de”. Ta­to ča­so­vá ne­sou­vis­lost, ne­li­nea­ri­ta, je ve fil­mu též vel­mi sil­ně cí­tit, dva pří­kla­dy za všech­ny (bez spo­i­le­ru) – prv­ní pří­klad, kdy Sam kou­ká na He­nry­ho v po­slu­chár­ně z ok­na nad po­slu­chár­nou (He­n­ry je stu­dent na Uni­ver­zi­tě), He­n­ry si všim­ne, že je sle­do­ván a opus­tí před­náš­ko­vou míst­nost. Za dveř­mi však je míst­nost, kde je rov­nou vi­dět Sam. Dru­hý pří­klad, kdy Sam vy­stu­pu­je z ta­xí­ku a bez os­t­ré­ho stři­hu v po­za­dí vi­dí­me dům, na kte­rý kle­pe po­sta­va, kte­rá je Sam, když se tam ka­me­ra přiblíží.

Symbolika a dualita postav

Mož­ná si to­ho ne­všim­ne­te hned při prv­ním shléd­nu­tí, ale sko­ro ve všech scé­nách, kde jsou „ně­ja­cí li­dé”, kte­ří nejsou hlav­ní­mi či ve­d­lej­ší­mi po­sta­va­mi, se na­chá­zí ně­ja­ká dvoj­ča­ta, ob­čas i troj­ča­ta – a všech­na ob­le­če­na stej­ně, dě­la­jí stej­né vě­ci (ne­sou stej­ný kufřík, tan­cu­jí stej­ný po­hyb, na­se­da­jí do stej­né­ho ta­xí­ku atd.). Dle mé­ho se jed­ná o sym­bol du­a­li­ty po­sta­vy He­nry­ho a Sa­ma, ta­to sym­bo­li­ka je čas­to pod­po­ře­na i dal­ší­mi růz­ný­mi fil­mo­vý­mi prak­ti­ka­mi, uve­du pár příkladů:

• Bě­hem roz­ho­vo­ru Sa­ma a He­nry­ho se na­pros­to zá­měr­ně po­ru­šu­je pra­vi­dlo 180 °, te­dy pra­vi­dla stři­hu a kom­po­zi­ce roz­ho­vo­ru ve fil­mu, kdy prá­vě střih a ka­me­ra má si­mu­lo­vat, že se di­vák „kou­ká na dva mlu­ví­cí li­di”. Te­dy např. se­dí bo­kem k nim a nejdří­ve mlu­ví je­den, pak dru­hý, ten co je vle­vo kou­ká do­pra­va, ten co je vpra­vo kou­ká do­le­va. Zde je to­to pra­vi­dlo, čas­to až vel­mi ná­sil­ně, po­ru­še­no, změ­na mlu­ve­ní po­stav je pro­ve­de­na tře­ba tak, že se při stej­ném úhlu zá­bě­ru pře­ha­zu­jí po­sta­vy a ne, že jsou po­sta­vy sta­tic­ké a pře­ha­zu­je se po­hled. Vel­mi nápadité.
• V mo­men­tě, co se do­zví­me hlav­ní mo­tiv He­nry­ho či­nů ve sno­vé fá­zi (to je co­ko­liv, co se ne­o­de­hra­je na mos­tě) a do­zví­me se in­for­ma­ci o 21. na­ro­ze­ni­nách té­to po­sta­vy, vi­dí­me od­ka­zy na „21” prak­tic­ky všu­de – v de­tai­lech, čís­la dve­ří, po­čet pa­ter, kte­ré ně­kdo sejde či vy­jde, ně­kde se ob­je­ví ta­ko­vá čís­li­ce na­psa­ná atp.
• Po­sta­vy bě­hem roz­ho­vo­ru čas­to mě­ní směr, pře­ha­zu­jí se (jed­nou je jed­na vpra­vo a dru­há vle­vo, pak na­o­pak). Po­dí­vej­te např. na ten­to zá­běr, kdy se směr po­hy­bu pros­tě mě­ní „tam a sem”, pů­so­bí to vel­mi „ner­vóz­ně” (a to je asi ta­ké cílem): 

  

  

  

  Ta­ko­vých de­tai­lů je ve fil­mu plno 🙂

Zmatenost jako filmová forma

Ně­kte­ré scé­ny do­kon­ce vy­pa­da­jí vel­mi zma­te­ně, vy­pa­da­jí, ja­ko by by­ly sestří­ha­né ve špat­ném sle­du, např. Sam při­jde do­mů, pak je u knihov­ny, pak zno­vu te­pr­ve za­ví­rá dve­ře, jak jde do­mů, pak te­pr­ve dá­vá klí­ček do zám­ku, pak je zno­va u knihov­ny, pak do­vře dveře…

Po­stu­pem ča­su je tam ta­ko­vých zdán­li­vých ne­lo­gič­nos­tí stá­le ví­ce a ví­ce – pod­le mé­ho opět jis­tý druh sym­bo­li­ky, a to pře­de­vším ja­ko sym­bo­lu umí­rá­ní hlav­ní po­sta­vy (He­nry­ho). Tím, jak po­stup­ně umí­rá se mu zhor­šu­jí smys­ly, má ha­lu­ci­na­ce, je ví­ce a ví­ce zma­te­ný a pro­je­vu­je se to tak­to. Te­dy ale­spoň tak­to chá­pu tu­to fil­mo­vou zma­te­nost já.

Herecké výkony

Po­kud si pře­čte­te ně­ja­kou re­cen­zi na ten­to film, čas­to se tam do­čte­te kri­ti­ku na to, jak Go­sling (he­rec, kte­rý hra­je He­nry­ho) je je­di­ný, kte­rý do hra­ní „ně­co dá­vá”, a že Mc­Gre­gor a Watts jsou vel­mi plo­ší, nud­ní a bez emo­cí. Ne­mys­lím si, že je to takto.

Te­dy ano – ve fil­mu je sku­teč­ně He­n­ry je­di­nou po­sta­vou, kte­rá má vel­mi sil­né emo­ce a dá­vá do hra­ní „všech­no”, nicmé­ně dle mé­ho je to zá­měr 😉 Aniž bych ně­co z fil­mu pro­zra­dil, řek­nu to jen obec­ně – li­dé, kte­ré ne­zná­me a vi­dí­me po­pr­vé v ži­vo­tě, nám též mo­hou při­pa­dat ja­ko jed­no­směr­ní, plo­ší, nud­ní a ne­zá­bav­ní tvo­ro­vé. Jest­li film zná­te ví­te, jak to mys­lím, po­kud ne, až uvi­dí­te, poznáte 😉

Stej­ně tak, jak jis­tě asi vi­dí­te z ob­ráz­ků, čas­to je ka­me­ra schvál­ně „nakři­vo” (tzv. Dutch an­gle), če­hož se vy­u­ží­vá čas­to pro na­stí­ně­ní ně­ja­ké ne­jis­to­ty, že se ně­co dě­je ji­nak, než to vy­pa­dá na prv­ní po­hled a tak podobně.

Celkové hodnocení

Mu­sím ří­ci, že ta­ko­vou­hle „Lyn­cho­vi­nu bez Lynche” už jsem dlou­ho ne­vi­děl, ne­po­čí­tám-li Ene­my, na­po­sle­dy oprav­du asi Me­men­to, ale tam šlo spí­še hlav­ně o for­mu vy­prá­vě­ní než o ce­lek ja­ko takový.

Vů­bec ne­chá­pu, proč má film hod­no­ce­ní pou­ze ne­ce­lých 6/10, za mě roz­hod­ně 10/10, vel­mi ne­do­ce­ně­ný a ne­zná­mý film – a je to vel­ká škoda.