Trošku o škole
K sepsání tohoto názoru mě inspiroval příspěvek kamarádky na Facebooku, která se trošku emotivně rozohnila nad stavem školství, jak to ve škole funguje a trošku podrobila kritice i názory lidí, kteří se školstvím mají co dočinění. Nejsem tu od toho, abych rozebíral její poměrně dlouhý příspěvek, ale na jednu část musím přece jen upozornit, píše tam totiž:
Kde berou ti propagátoři novinek jistotu, že jednají správně. Proč proboha potřebují ničit úspěšný vzdělávací systém, který…
První, nač musím reagovat – nazvat naše školství jako úspěšný model, to je dost troufalá myšlenka. Školství tak, jak je nastavené, totiž z principu nefunguje. A nefunguje už přes 100 let. Jen tu tak s námi prostě pořád je, takže to lidi berou jako standard, jako takové „nutné cosi”, co s námi tráví cestu životem. Ale stejně, jako jsou lidi říci, že „daně jsou potřeba, protože…”, jsou schopni říci, že „klasické školství je potřeba, protože…”, aniž by si uvědomovali, že vlastně říkají nesmysl 🙂 Stejně jako u daní, kde lidé tvrdí, že daně je potřeba vybírat, aby bylo na X, Y nebo Z a už dávno zapomněli, že je to celé přesně naopak – tedy že práce státu končí u výběru daní, ale nejdříve musí vytvořit vábničku, aby lidi byli daně ochotni platit, přičemž dokázali přesvědčit lid, že je to přesně naopak (ale jako dobrá práce, to musím uznat, s tím přesvědčením masy), je i tzv. klasické školství poměrně zajímavý starodávný model, který se příliš nemění.
Samozřejmě – přibývají multimediální učebny, jsou barevné třídy, větší okna, zdravější svačinky… ale ten základní princip je pořád špatně, tedy to, jakým způsobem se děti učí. Ono – děti se totiž neučí. Cílem školy (pro lid) je to, aby se děti něco naučily, nicméně opět je to opačně – cílem školy je, aby se odučilo učivo podle plánu, to, že se děti něco naučí, je jako v případě daní jen nějaké to „X, Y nebo Z”, aby tam vůbec lidi děti posílali.
Každý člověk potřebuje ke svému konání motivaci – a to sice motivaci vnitřní, případně vnější. Vnitřní motivace, to je souhrn toho, co mě motivuje něco udělat, protože „to tak chci já” a vnější je ten zbytek, tedy např. peníze, odměna, protože udělám radost někomu dalšímu atd. A velký problém, to si asi uvědomujete, je v dnešním světě právě tato motivace. Když před 130 lety chodily děti do školy, bylo to proto, aby něco uměly, případně jejich vnější motivací bylo „neskončit na ulici”, což se pro nevzdělané snadno (snadněji) mohlo stát.
Dnes tato motivace už není, ale školní systém tvrdí, že tu stále je. A tento rozpor samozřejmě děti vidí. Velmi dobře vidí, že lidi, kteří jsou nevzdělaní, „taky žijí v bytech”, „taky mají škodovku”, „taky jedí rohlík s máslem”. Samozřejmě už nevidí, že si těch rohlíků mohou koupit méně, ale to je teď na jinou diskusi.
Vnitřní motivace, tedy „učím se, protože to chci umět”, je prakticky nejlepší metodou, jak se něčemu naučit. Kdo používá třeba systém Duolingo tak ví, že tomu tak je. Problém je, že cílem školy je nějak donutit všechny děti, aby tuto vnitřní motivaci měly. Netvrdím, že je to snadné – a podle mého i třeba dobrá půlka učitelů v tomto selhává. A bohužel existují i tací učitelé, kteří nemají na školách co dělat, viz otitulovaní učitelé na gymnáziích, kteří tvrdí, že „hlavní kniha Židů je korán” nebo že „Ježíš se narodil 200 let po Kristu”. To už je prostě tristní stav toho, kdo všechno je do školních kateder vpuštěn.
No a děti je těžké k něčemu donutit a navíc tak, aby je to bavilo. Ale metody existují. A to jsou právě ty přístupy různých tzv. alternativních škol, odkud nelezou lidé, kteří umějí méně, ale lidé, kteří se to prostě naučili jinou metodou, znalosti mají stejné, případně ještě lepší (čistě statisticky, hromadně, neřeším jednotlivce). Jenže – samozřejmě jako na všechno, co je jiné – i na alternativní školy se „doslova lepí” různí alternativci, jejichž životní poslání je hlavně nebýt mainstream. To je samozřejmě trošku problém, ne tedy nijak moc palčivý, ale prostě problém tam je a ví se o něm.
Dále kamarádka píše:
Hovořila jsem s mnoha a mnoha lektory právě z USA během svých studií na střední a vysoké škole a všichni byli naprosto šokovaní, jak slušně vychovaní jsou žáci. Jak v klidu sedí a nehází například po učitelích věci.
To je samozřejmě všechno hezké, ale přijde mi, že… systém, aby děti byly takovéhle vymyslel někdo, kdo nikdy neviděl, jak se dítě chová a jakým způsobem se dítě učí. Kolektiv ve třídě, ve které je ticho, je nefunkční kolektiv. Děti se učí prakticky několika způsoby:
- Nápodobou (dětí či dospělých, zvířat, prakticky čehokoliv co kdekoliv vidí)
- Memorováním (např. pokud jde do školy prvňáček párkrát s maminkou a jdou stejnou cestou, žáček si prostě cestu „zapamatuje” a pak ji bude opakovat)
- Odvozením (tedy že už nějaké znalosti mají a vymyslí znalost novou, která mu do již známých fakt zapadne)
- Další metody, které jsou pro tento článek irelevantní, pokud vás zajímají, najděte si např. různé pedagogické metodiky, případně články na wiki. Výše uvedené tři metody jsou prostě jen „nejsilnější”.
Většina metod, jak se tedy dětí, jsou metody sociální, tedy učí se v kolektivu, ale ne tak, že „sedí všichni dohromady každý sám”, ale opravdovou kolektivní prací (to, čemu se ve škole říká opisování třeba). Samozřejmě ne na všechno se hodí kolektivní činnost, ale rozhodně se hodí na dost věcí, pokud se daný materiál dokáže nějak takové metodě přizpůsobit. Samozřejmě, že jinak je to na středních a univerzitách, mluvím čistě o ZŠ.
Když se zamyslíte, jak probíhá taková typická výchova a výuka ve škole – tak si zkuste vymyslet, na co nás taková výuka připravuje. Když to přeženu trošku ad absurdum:
- Učí nás, že důležitější než něco vědět, je dobře se připravit na test a pak to třeba zapomenout
- Učí nás, že spolupráce s lidmi je špatná, kdo spolupracuje, dostane poznámku, pětku či puntík.
- Učí nás, že jedinou metodou, jak se něco naučit, je ve škole.
Samozřejmě – jako postranní efekt se i něco naučíme, zapamatujeme si 1620 je Bitva na Bílé Hoře (kdo s kým bojoval a proč? Schválně!) a že Zlatá bula sicilská je 1212 (co to je? Kdo ji vydal? Proč? Komu? Ha!). To není cílem studia.
Dětem vůbec nedává smysl, že je třeba naučit se počítat do tisíce, i když do tisíce nikdy nebudou počítat (už jste někdy napočítali do tisíce?) Přesto umíme počítat (hypoteticky) do konce věků 😉 Umíme to proto, protože jsme pochopili koncept, který aplikujeme jako obecné pravidlo dále do praxe. Víme totiž, že pokud přidáme „nulu”, bude číslo 10× větší, víme, že pokud je na konci „devítka” a přidáme jedničku, bude tam zase „nula” a musíme šoupnout další číslo.
A je moc dobře, že to víme. Špatně ale je, proč a jak to víme. Pokud jste se tutu metodiku výpočtu naučili tak, že vám ji někdo vysvětlil a pak jste ze sbírky počítali příklady, nakonec napsali písemku a s jedničkou odešli domů, jak jste šikovní, je to špatně. Proč? Proč je to špatně, když ve výsledku umíte počítat? Protože jste se to naučili proto, že „se to učilo” a ne proto, že byste to potřebovali. Dítě nechápe (malé dítě), proč se něco má učit, pokud mu to aktuálně není k užitku.
No a zde narážím na to, co je třeba změnit ve školství – dát dětem užitek. Užitek není z toho, že jsou rodiče spokojení, že se dítě učí „stejně jako my za mladých let”, užitek není, že „díte má jedničku.” Užitek je, že dítě to umí a hlavně je spokojené a chce se dozvědět něco dalšího. Děti jsou houby, které se ve škole nalakují, aby nenasávaly informace a pak se divíme, že něco neumí. Děti potřebují kontext, třeba i v dějepisu, v matematice (zde např. Prof. Hejný dělá skvělou práci a sám bych chtěl být podle jeho metod vzděláván). Ale dobré by bylo, aby se tyto metody rozšířily tak nějak obecně do povědomí.
Není to o tom, že si děti budou dělat co chtějí, bude to o tom, že si budou dělat, co chtějí, a to, co chtějí, je se dozvědět více. Když to jde s Hejným v matematice, proč by to nešlo i jinde? Jde to, stačí jen chtít.
České (a nejen české) školství trpí spoustou „civilizačních chorob”, je prolezlé rakovinami typu hloupých učitelů, které jsem popisoval výše, je prolezlé vývojovými chorobami svého mládí, kdy bylo cílem školy něco jiného, než je dnes. Ale systém je konzervativní, s tím se bohužel nedá nic dělat. Naštěstí existují alternativy, skvělé alternativy, i alternativy „podivné”, ale existují. Ne všechny dávají smysl, ale tam zase ukáže čas, třeba. Máme hromady problémů, fiktivní celosvětovou pandemii ADHD, máme problémy, které dříve nebyly. Je jich hodně a za většinu ani školní systém nemůže a samotný systém to nezmění. Ale to, co změnit může, by bylo fajn, aby bylo změněno. Ne ve jménu změny, protože změna je fajn, ale ve jménu změny, protože to staré je špatně. Jsou super věci na „klasickém školství” – a ty měnit nepotřebují. Jen to chce jít trošku s dobou a hlavně neučit dějepis, matematiku, češtinu, zeměpis, přírodopis a tělocvik, ale učit děti.
Napsat komentář: Lea de Bahn Zrušit odpověď na komentář