Proč lidi často věří blbinám?

Asi už jste si všimli, že jsem troš­ku aler­gic­ký na ta­ko­vé ty spo­le­čen­ské bl­bi­ny, ať už jsou to rče­ní vy­řče­ná bez kon­tex­tu, ane­bo obec­né bl­bi­ny ty­pu chem­trails, kon­spi­rač­ních te­o­rií, až po zá­važ­né bl­bi­ny, kte­ré mo­hou ohro­zit zdra­ví, ja­ko je ho­me­o­pa­tie ne­bo uží­vá­ní CDS/MMS. Dnes bych se však chtěl za­mě­řit na troš­ku ně­co ji­né­ho – a to si­ce proč li­di vů­bec v tu­ty ptá­ko­vi­ny vě­ří. A ne­mys­lím si, že od­po­věď je úpl­ně jed­no­du­chá a na je­den odstavec.

A rov­nou upo­zor­ňu­ji – ne­mys­lím si, že ta­ko­ví li­di jsou hlou­pí, ta­ko­ví, kte­ří to­mu­to vě­ří. Mys­lím si, že pro to ma­jí jed­no­znač­ně své dů­vo­dy. Nicmé­ně ty dů­vo­dy jsou špat­né. A chtěl bych se zku­sit po­dí­vat na to, proč jim ta­ko­vé dů­vo­dy při­jdou va­lid­ní a kde se ty dů­vo­dy vzaly.

Ma­ga­zín Psy­cho­lo­gy To­day pu­b­li­ko­val¹⁾https://​www​.psy​cho​lo​gy​to​day​.com/​b​l​o​g​/​s​h​r​i​n​k​w​r​a​p​p​e​d​/​2​0​1​1​0​2​/​w​h​y​-​d​o​-​w​e​-​b​e​l​i​e​v​e​-​n​o​n​s​e​nse člá­nek, ve kte­rém Dr.  Bran­son, au­tor člán­ku, po­pi­su­je vztah „ví­ry v hlouposti” a lid­ské­ho stra­chu např. u mat­ky – ta­ko­vá mat­ka chce (vět­ši­nou) pro své dí­tě vždy to nej­lep­ší, ale sa­ma ne­ví, co nej­lep­ším je. Ze stra­chu ze se­lhá­ní, ze stra­chu, že bu­de hor­ší než ostat­ní mat­ky, chce tak do­slo­va před­běh­nout ostat­ní a „lé­čit” své dí­tě ješ­tě lé­pe než prá­vě ti­to ostat­ní. Bo­hu­žel si ale ne­u­vě­do­mu­je, že to nej­lep­ší už tře­ba do­stá­va­jí prá­vě ti dru­zí. A sa­ma své (a čas­to prá­vě nejen své) dí­tě „ne­vě­dom­ky” vy­sta­vu­je ri­zi­ku ná­ka­zou smr­tel­nou ne­mo­cí, kte­rá by se ji­nak pře­šla tře­ba 3denní rý­mou. Ja­ká by to by­la ostuda, kdy­by můj Hon­zík sto­nal 4 dny, když sou­se­do­vic Anič­ka jen 3? Ne­vy­pa­da­la bych pak ja­ko špat­ná máma?

Vě­ří­me te­dy těm­to hloupostem pro­to, pro­to­že nám dá­va­jí ně­ja­ký psy­cho­lo­gic­ký smy­sl. Te­dy tře­ba i ví­me, že ne­mu­sí­me jed­nat nej­lé­pe, jak by se slu­še­lo, ale nám to dá­vá smy­sl a dě­lá­me tak pro­to, pro­to­že vě­ří­me, že či­ní­me dobrou věc. Zce­la upo­stra­ně­ny vů­bec jsou pak tře­ba ro­vi­ny ja­ko má vů­bec to, co dě­lám, ně­ja­ký smy­sl? Sa­mo­zřej­mě, že pro člo­vě­ka, kte­rý vě­ří, že tím, že když ne­bu­de vak­ci­no­vat dí­tě, to smy­sl má – má to totiž smy­sl i so­ci­ál­ní, te­dy ta­ko­vý člo­věk to bu­de tak­to dě­lat i kvů­li to­mu, že to dě­lá ně­kdo ko­lem ně­ho. A co je lep­ší „re­kla­mou”, než když ka­ma­rád do­po­ru­čí ně­co dobrého?

Chtěl bych se vě­no­vat třem hlav­ním dů­vo­dům, proč li­dé vě­ří těm­to hloupostem. Cel­ko­vě ta­ko­vých dů­vo­dů mo­hou být mra­ky, ty­to tři mi při­jdou nejpravděpodobnější.

1. Sociální konformita

Jsme pros­tě so­ci­ál­ní li­dé. Hez­ky to uka­zu­je (mož­ná troš­ku fa­ke) hrát­ka s tzv. so­ci­ál­ní kon­for­mi­tou, te­dy sna­hou li­dí při­způ­so­bit se „vět­ši­ně”, pří­pad­ně „nejau­to­ri­ta­tiv­něj­ší­mu prv­ku”, prv­ku s nej­vyš­ší autoritou:

Bo­hu­žel ne­vě­řím, že ten­to ex­pe­ri­ment, byť je roz­to­mi­lý, je dob­ře vě­dec­ky pro­ve­den, ne­ví­me, jest­li do­tyč­ná dív­ka by­la oprav­du ná­hod­ná atd., ne­ví­me prak­tic­ky nic. Před­sta­vím-li si ale se­be v ta­ko­vé si­tu­a­ci, při­jde mi uvě­ři­tel­né se tak­to cho­vat, můj ná­zor je však vzhle­dem k té­ma­tu na­pros­to ire­le­vant­ní. V pu­b­li­ka­ci ča­so­pi­su Neu­ron²⁾Zdroj: Re­in­for­ce­ment Lear­ning Sig­nal pre­de­icts So­cial Conformity.pdf z roku 2008 se do­kon­ce pí­še, že „přes­né  dů­vo­dy, proč k so­ci­ál­ní kon­for­mi­tě do­chá­zí, jsou nejasné.”

Exis­tu­jí růz­né ex­pe­ri­men­ty, např. kde se tes­tu­je jed­no­du­chý zná­mý op­tic­ký trik, kdy má­me na­kres­le­né dvě čá­ry, kte­ré jsou stej­ně dlou­hé, jen ma­jí ji­ná za­kon­če­ní a op­tic­ky tak jed­na čá­ra vy­pa­dá del­ší než dru­há. V tes­to­va­cí sku­pi­ně³⁾Kon­t­rol­ní sku­pi­na v ex­pe­ri­men­tu slou­ží k to­mu, aby se ur­či­lo, jak se bu­dou li­di cho­vat „sa­mi od se­be”, aniž by na­sta­ly pod­mín­ky ex­pe­ri­men­tu. Na­pří­klad po­kud bys­te chtě­li tes­to­vat, jest­li je lep­ší džus A ne­bo B, dá­te kon­t­rol­ní sku­pi­ně dva vzor­ky džu­su A a ji­né kon­t­rol­ní sku­pi­ně dva vzor­ky džu­su B a zkou­má­te, ko­lik li­dí ná­hod­ně zvo­lí, že jsou „stej­né kva­li­ty” a „růz­né kva­li­ty”. Na zá­kla­dě to­ho spo­čí­tá­te sta­tis­tic­kou od­chyl­ku pro da­ný ex­pe­ri­ment. Po­kud vám pak např. vy­jde, že po­tře­bu­je­te (zjed­no­du­šu­ji) ale­spoň 20% roz­díl, aby byl ex­pe­ri­ment úspěš­ný, má­te tím jas­ně da­ný je­den spod­ní li­mit. Sa­mo­zřej­mě mu­sí­te zo­hled­nit i dal­ší sta­tis­tic­ké uka­za­te­le, např. mu­sí­te hlí­dat „špat­ná hod­no­ce­ní”, te­dy „špat­ná po­zi­tiv­ní hod­no­ce­ní”, např. po­kud zkou­má­te, jest­li lék fun­gu­je, dá­te kon­t­rol­ní sku­pi­ně pla­ce­bo a zjis­tí­te, jak vel­ká část sku­pi­ny bu­de asi hod­no­tit lék „ne­přes­ně”. Tu­to hod­no­tu sa­mo­zřej­mě mu­sí­te do sta­tis­ti­ky za­po­číst, moc hez­ky to­to vy­svět­lu­je např. vi­deo https://​www​.you​tu​be​.com/​w​a​t​c​h​?​v​=​M​8​x​l​O​m​2​w​PAA  se zjis­ti­lo, že vět­ši­na li­dí op­tic­ký klam nor­mál­ně od­ha­lí a správ­ně zvo­lí „jsou stej­ně dlou­hé”. Po­kud se však test pro­ve­de ve sku­pi­ně, např. na ta­bu­li, kde bu­dou „her­ci” za­škr­tá­vat schvál­ně ně­ja­kou konrét­ní hod­no­tu, oprav­do­ví re­spon­den­ti bu­dou mít mno­hem men­ší úspěš­nost správ­né od­po­vě­di. Bu­dou se totiž pod­vě­do­mě sna­žit při­způ­so­bit vět­ši­ně, byť „to má špat­ně”. To je asi zá­klad­ní prin­cip so­ci­ál­ní kon­fir­mi­ty; ne­chce­te být za to­ho, kdo ne­fun­gu­je ve sku­pi­ně, ne­chce­te se od­li­šo­vat. Pro člo­vě­ka, ja­kož­to so­ci­ál­ní­ho tvo­ra, kde „so­ci­a­li­za­ce” by­la i jed­nou ze sil­ných evo­luč­ních sil, to je na­pros­to při­ro­ze­né a dě­je se tak na ne­vě­do­mé úrov­ni, ať si ří­ká­te, že na vás tře­ba re­kla­my ne­pla­tí, pla­tí na všech­ny, jen si to neuvědomujeme.

Ta­to so­ci­ál­ní kon­for­mi­ta se pro­je­vu­je i zde – viz vý­še, kde pí­ši, že „po­kud ce­lá uli­ce po­u­ží­vá plyn a já je­di­nej od­mít­nu si plyn ne­chat za­vést, bu­du si při­pa­dat div­ně.” Na­víc po­kud „už bu­de uli­ce rozko­pa­ná” atd. Můj vlast­ní ná­zor na to, jest­li plyn vů­bec chci, je v ten­to mo­ment upo­za­děn a roz­ho­du­ji se prak­tic­ky na úrov­ni „co když ho bu­du po­tře­bo­vat?” I když jsem si vče­ra ješ­tě tře­ba ne­mys­lel, že ho po­tře­bo­vat budu.

2. Přemýšlejí lidé, kteří věří blbinám, jinak i v ostatních oblastech života?

Byl pro­ve­den vel­mi za­jí­ma­vý ex­pe­ri­ment⁴⁾Zdroj: On the re­cep­ti­on and de­tecti­on of pseu­do-pro­found bullshit.pdf, ve kte­rém se sou­vis­lost růz­ných uka­za­te­lů s ovliv­ni­tel­nos­tí je­din­ce vě­řit hloupostem. Je vlast­ně do­ce­la těž­ké od­dě­lit, co hloupostí je a co ne­ní – sa­mo­zřej­mě, ně­kde je to na­pros­to in­tu­i­tiv­ní, např. po­kud na­píšu „čer­ve­ná au­ta jez­dí 2× rych­le­ji než mod­rá,” je nám tak ně­jak lo­gic­ky jas­né, že to­hle prav­da ne­ní⁵⁾I když sa­mo­zřej­mě mů­že být – mů­že­me na­jít ko­re­la­ci, kde ně­ja­ká au­to­mo­bil­ka, např. Ferra­ri, vy­rá­bí spe­ci­fic­ky ba­rev­ná au­ta, te­dy čer­ve­ná. Po­kud by Ferra­ri pro­dá­va­la ví­ce vo­zi­del a tře­ba Hy­un­dai by pro­dá­val ví­ce mod­rá vo­zi­dla, ta­to ko­re­la­ce by by­la na­pros­to va­lid­ní – te­dy pak by pla­ti­lo, že čer­ve­né au­to sku­teč­ně mů­že prů­měr­ně jez­dit 2× rych­le­ji než mod­ré. V tom je krá­sa sta­tis­ti­ky, je tře­ba za­pra­co­vat hod­ně pro­měn­ných. A čím ví­ce pro­měn­ných, tím vět­ší cha­os., ale po­kud ně­kdo na­pí­še tře­ba „do­spě­lý člo­věk vy­u­ží­vá mo­zek z 10 % své pl­né ka­pa­ci­ty,” moc li­dí, po­kud te­dy ne­ma­jí po­vě­do­mí o té­to hlouposti, ne­bu­de vě­dět, jest­li to prav­da je či nikoliv.

Bez ně­ja­ké­ho dal­ší­ho vý­zku­mu čas­to nejsme schop­ni roz­hod­nout, zda-li je ně­ja­ké tvr­ze­ní prav­di­vé či ni­ko­liv. A po­kud si s ně­kým po­ví­dá­me, sa­mo­zřej­mě ne­má­me hned čas si da­nou vy­řče­nou hy­po­té­zu ově­řo­vat tře­ba na in­ter­ne­tu a mu­sí­me se ně­jak roz­hod­nout. Po­rov­nej­te např. ná­sle­du­jí­cí dvě tvrzení:

1. Apli­ka­cí heř­mán­ko­vé­ho vý­va­ru na mís­to s ná­do­rem ná­dor za­bi­je­me a vy­lé­čí­me se tak z rakoviny.
2. Dis­tri­bu­o­va­ným po­tě­rem ma­t­ri­ca­ria cha­mo­mil­la sní­ží­me prav­dě­po­dob­nost růstu se­mi­ma­lig­ní­ho ná­do­ru o 15 %, v ur­či­tých pří­pa­dech do­jde až k úpl­né his­to­rek­to­mii se­mi­ma­lig­ní­ho ná­do­ru a je­ho trans­for­ma­ci na be­nig­ní, pří­pad­ně pe­ri­bi­ta­ce tumoru.

Po­kud si „nor­mál­ní” člo­věk pře­čte ty­to dva vý­ra­zy, je ur­či­tá prav­dě­po­dob­nost, že prv­ní tvr­ze­ní mu bu­de při­pa­dat ja­ko hloupost a dru­hé­mu ne­bu­de ro­zu­mět, buď mu bu­de vě­řit, ane­bo řek­ne, že „ne­ví” a ne­bu­de roz­hod­nu­tý (prav­dě­po­dob­nost ta­ko­vé­ho cho­vá­ní ur­či­la stu­die uve­de­ná vý­še). Nicmé­ně po­kud si slo­va pře­lo­ží­te, zjis­tí­te, že v obou pří­pa­dech je ře­če­no prak­tic­ky to­též – te­dy že apli­ka­cí heř­mán­ku se mů­že člo­věk vy­lé­čit z ra­ko­vi­ny (což je, pro úpl­nost, po­měr­ně bl­bost, sa­mo­zřej­mě ne­mo­hu vy­lou­čit vliv heř­mán­ku na pa­ci­en­ty s ra­ko­vi­nou, obec­ně však ta­ko­vé tvr­ze­ní ne­pla­tí). Na­víc nejsem on­ko­log ani lé­kař a ne­tu­ším, jest­li se ná­do­ry mo­hou pře­pí­nat, resp. svo­ji benignitu/malignitu, jest­li se to vů­bec tak­to dá ka­te­go­ri­zo­vat 🙂 Kaž­do­pá­dě tvr­ze­ní je hloupé i tak dost, to­hle by to­mu moh­lo jen při­dat. Po­kud člo­věk ně­če­mu ne­ro­zu­mí, má vět­ší in­kli­na­ci ta­ko­vé­mu tvr­ze­ní vě­řit ja­ko pravdivému.

To­ho­to fak­tu čas­to vy­u­ží­va­jí růz­ní pod­vod­ní­ci – ať už se jed­ná o ho­me­o­pa­ti­ky, au­to­pa­ti­ky či tře­ba jen obyč šar­la­tá­ny, kte­ří po­hma­tem zjis­tí, jak vám uvnitř co fun­gu­je a na ko­lik pro­cent (hlav­ně pro­cen­ta, ta jsou vždyc­ky dů­le­ži­tá, čím víc pro­cent, tím víc Adi­das tím víc vy­pa­dá da­ný šar­la­tán uče­ně). Vy­u­ží­va­jí te­dy fak­tu, že i úpl­nou bl­bi­nu je člo­věk scho­pen lé­pe skous­nout, po­kud je ře­če­na „ně­jak uče­ně” ne­bo čas­to i ně­jak blíz­ko je­ho srd­ci. Ti­to šar­látá­ni totiž ča­so vy­u­ží­va­jí tře­ba me­tod cold-rea­din­gu⁶⁾Te­dy ta­ko­vé­ho, kdy do­tyč­ný ta­za­tel před­klá­dá tá­za­né­mu ta­ko­vé otáz­ky, na kte­ré do­sta­ne od­po­věď a z těch­to od­po­vě­dí ta­za­tel na­ko­nec vy­tvo­ří pře­kva­pi­vou před­po­věď to­ho, co o tá­za­ném ví, aniž by se ho na to ptal, chce to ale umět dob­ře číst řeč tě­la, umět po­lo­žit ne­ná­sil­ně otáz­ku atp., tak­že přes­ně vě­dí kam za­cí­lit da­nou léčbu.

Ve stej­né stu­dii se i tvr­dí, že aby člo­věk, než ně­co po­cho­pí, to­mu pros­tě tře­ba jen vě­ří, po­kud se však hy­po­té­za uká­že ja­ko ne­prav­di­vá a par­ti­ci­pant vě­řil, že je prav­di­vá, dá mu mno­hem ví­ce prá­ce a se­be­pře­svěd­če­ní, že je ne­prav­di­vá, než aby na zá­kla­dě dů­ka­zu uvě­řil, že je prav­di­vá. To­mu­to se ří­ká po­si­ti­ve bi­as, te­dy sklon člo­vě­ka klad­ně hod­no­tit to, če­mu vě­ří v pr­vém případě.

Dá­le by­lo bě­hem to­ho­to vý­zku­mu zjiš­tě­no, resp. po­tvr­ze­na hy­po­té­za, že li­dé s vět­ší­mi ana­ly­tic­ký­mi sklo­ny⁷⁾By­lo tes­to­vá­no ne­zá­vis­lou me­to­dou. ma­jí opro­ti těm se spí­še emo­ci­o­nál­ně la­dě­ný­mi sklo­ny vět­ší šan­ci uvá­žit, zda-li je da­né tvr­ze­ní prav­di­vé či ni­ko­liv. To­to te­dy do­ká­za­li i emo­ci­o­nál­ně la­dě­ní re­spon­den­ti, ale da­lo mno­hem vět­ší prá­ci je pak pře­svěd­čit o opa­ku, da­li ví­ce na prv­ní do­jem a jak píšu vý­še, da­lo mno­hem vět­ší prá­ci pře­svěd­čit re­spon­den­ty s ta­ko­vým­to na­sta­ve­ním, že se jed­ná o hloupost.

Též se po­tvr­di­la hy­po­té­za, že li­dé, kte­ří vě­ří jed­né bl­bos­ti, dá­le ma­jí sklo­ny vě­řit i dal­ším bl­bos­tem. Udě­la­li 4 růz­né stu­die, kde po­stup­ně tes­to­va­li odol­nost na bl­bos­ti u kon­krét­ních slov vy­ta­že­ných z kon­tex­tu, pros­tě „jen slo­va”. Zde by­lo zjiš­tě­no, že dost vel­ká vět­ši­na účast­ní­ků prů­zku­mu ne­správ­ně od­ha­li­la, kte­rá slo­va jsou „bl­bi­ny” a kte­rá ni­ko­liv. Ve dru­hé stu­dii se po­kou­še­li na krát­kých větách (z Twit­te­ru a po­dob­ně) ur­čit spo­ji­tost me­zi tím, jest­li vě­dě­li, kdo je De­e­pak Chop­ra⁸⁾Muž na ob­ráz­ku a sou­vis­lost s odol­nos­tí na ně­kte­rá tvr­ze­ní. Zjist­li­li, že je sil­ná ko­re­la­ce (téměř 80 %) me­zi tě­mi, kte­ří mys­lí, že De­e­pak Chop­ra ří­ká prav­du a tě­mi, kte­ří vě­ři­li  ostat­ním bl­bos­tem, ale ne z pe­ra prá­vě Cho­p­ry. Ve tře­tí stu­dii zkou­ma­li, ja­kým způ­so­bem se pro­je­vu­jí li­dé, po­kud jsou jim před­lo­že­ny útrž­ky růz­ných ať už al­ter­na­tiv­ních či re­ál­ných smě­rů, ale oře­za­né o „ma­gic­ká slo­va”, te­dy v jed­no­du­še „ci­vil­ním” tva­ru bez na­fouk­nu­tých bl­bos­tí pří­mo v tex­tu. Uká­za­lo se, že vliv ja­zy­ka na uvě­ři­tel­nost je znač­ný, hod­ně účast­ní­ků vý­zku­mu by­lo oka­mži­tě schop­no správ­ně roz­hod­nout, jest­li je tvr­ze­ní správ­né či ni­ko­liv. V po­sled­ní, čtvr­té stu­dii zjiš­ťo­va­li schop­nost od­ha­lit bl­bi­nu u kla­sic­kých mo­ti­vač­ních ci­tá­tů, tvr­ze­ní an­ti-vax li­dí, chem­trai­lis­tů a tvr­ze­ních růz­ných pa­ra­nor­mál­ních vy­šet­řo­va­te­lů, te­dy po­dob­ně ja­ko ve tře­tí stu­dii, ale po­u­ži­li ne­o­še­t­ře­ná tvr­ze­ní. Zde se též uká­za­lo, že je sil­ná ko­re­la­ce me­ze schop­nos­tí od­ha­lit bl­bost u li­dí, kte­ří vě­ří Cho­pro­vi a sou­čas­ně vě­ří ostat­ním pseu­do­dis­ci­plí­nám a hloupostem.

Uká­za­lo se te­dy, že po­kud li­dé vě­ří jed­né bl­bos­ti, nej­spí­še bu­dou vě­řit i ostat­ním bl­bos­tem. Pro­to, po­kud uvi­dí­te člo­vě­ka, kte­rý vě­ří tře­ba na kon­spi­ra­ce a ješ­tě­ry, bu­de nej­spí­še vě­řit i dal­ším blbostem.

3. Pokud začneme blbinám věřit v mladém věku, i když z nás vyrostou jinak analytické osobnosti, můžeme velmi často věřit některým blábolům i nadále.

Ve smys­lu to, jest­li jsme vzdě­la­ní či in­te­li­gent­ní, to ne­o­vliv­ňu­je, jest­li bu­de­me vě­řit bl­bos­tem, kte­rým jsme uvě­ři­li ja­ko dě­ti. V dět­ství se kri­tic­ké ana­ly­tic­ké myš­le­ní te­pr­ve roz­ví­jí. Ne, že by ne­e­xis­to­va­lo, ale u dě­tí pře­vlá­dá spí­še čer­no­bí­lé vi­dě­ní svě­ta, po­kud jim ně­kdo řek­ne ale­spoň troš­ku za­jí­ma­vý ar­gu­ment, kte­ré­mu uvě­ří, uvě­ří tře­ba i ší­le­ným al­ter­na­tiv­ním hy­po­té­zám. V do­spě­los­ti se z nich sta­nou tře­ba nor­mál­ní li­dé, vzdě­la­ní, chytří, kre­a­tiv­ní – ale po­řád vě­ří­cí v šílenosti.

Troš­ku to pak sou­vi­sí i s před­cho­zí­mi bo­dy; vět­ši­nou ta­ko­ví li­dé da­jí ví­ce ener­gie do ob­ha­jo­by své­ho špat­né­ho ná­zo­ru, než aby tu­to ener­gii vě­no­va­li v po­cho­pe­ní to­ho, že ce­lý ži­vot vě­ří hlouposti. Je to dost těž­ce si před­sta­vi­tel­ná si­tu­a­ce; pře­ce jen – je vám tře­ba 30 a zjis­tí­te, že 25 let hlá­sí­te ně­co, co je to­tál­ně kra­vi­na. Má­te ko­lem se­be li­di, kte­ré jste o kra­vi­ně pře­svěd­či­li, má­te dě­ti, kte­ré té­to kra­vi­ně též vě­ří. A na­jed­nou chce­te ří­kat, že to tak není?

Po­kud už ně­kdo do­jde do ta­ko­vé­ho sta­vu, mů­že to mít do­sti ne­bla­hé dů­sled­ky na ro­din­né vaz­by, kon­čí to roz­vo­dy, dět­mi, kte­ré ne­mlu­ví se svý­mi ro­di­či, ob­čas i vraž­da­mi. Ať už jsou to ví­ry ve vy­slo­ve­né ptá­ko­vi­ny ty­pu chem­trails, po­pí­je­ní Sa­va, či v hor­ším pří­pa­dě – tře­ba to, co se nám bo­hu­žel ob­čas uka­zu­je v prak­tic­kém is­lá­mu. Kupří­kla­du smyš­le­ný pří­klad, kdy tře­ba ně­ja­ký bra­tr za­bi­je svo­ji sest­ru kvů­li to­mu, že o ní ně­kdo řek­ne, že je děv­ka, i když tře­ba ne­ní. Roz­hod­ně ne­chci ta­ko­vé­ho člo­vě­ka ně­jak há­jit, ale spí­še se vcí­tit do to­ho, co se mu asi ho­ní hla­vou, po­kud nad tím vů­bec pře­mýš­lí. Po­kud ne, ta­ko­vý člo­věk je pros­tě blá­zen. Ale kaž­dý člo­věk, po­kud je ale­spoň tro­chu nor­mál­ní, pros­tě pře­mýš­lí, jest­li za­bít vlast­ní sest­ru, i kdy­by udě­la­la co­ko­liv. A po­kud je ta­ko­vý člo­věk od­ma­lič­ka do­slo­ván bi­čo­ván před­sud­ky o že­nách, jsou mu před­klá­dá­na „fa­leš­ná fak­ta” (tak­že kra­vi­ny), po­tom v do­spě­los­ti mů­že udě­lat ně­co, co my, v re­la­tiv­ně po­u­če­né a uče­né zá­pad­ní spo­leč­nos­ti po­va­žu­je­me za ně­co příšerného.

Otáz­ka ná­bo­žen­ství je dost od­liš­ná, jed­nak má po so­ci­ál­ní strán­ce ná­bo­žen­ství ji­ný prak­tic­ký dů­vod a pů­vod než bl­bi­ny, dru­hak je čas­to spja­to s ně­ja­kou kul­tu­rou a do­chá­zí zde k ješ­tě vel­mi sil­né kul­tur­ní in­ter­ak­ci. Sám ja­ko ate­is­ta sa­mo­zřej­mě ne­chá­pu ví­ru v nad­při­ro­ze­no a sa­mo­zřej­mě ob­čas zkrat­ko­vi­tě za­řa­dím ná­bo­žen­ství ja­ko ce­lek do těch­to ška­tu­lí, ale ne­mys­lím si, že je to dob­ře – i když to na­ve­nek vy­pa­dá ja­ko krá­vo­vi­na 😉 Za ná­bo­žen­stvím je totiž čas­to, krom kul­tur­ní­ho dě­dic­tví, skry­ta i my­to­lo­gie, fi­lo­so­fie a po­zná­ní člo­vě­ka. Za sek­tář­stvím a kra­vi­na­mi nikoliv.

Závěrem

Jak udě­lat, aby ti­to li­dé, kte­ří jsou na hlouposti by­li tře­ba nor­mál­ní? To je vel­mi ne­leh­ký úkol. Osob­ně si mys­lím, že ta­ko­ví­to ma­go­ři, s pro­mi­nu­tím, zde bu­dou po­řád, jen se bu­de mě­nit je­jich před­mět zma­go­ře­ní. A pev­ně vě­řím, spí­še dou­fám, že se tu ne­ob­je­ví ně­co hor­ší­ho, ně­co, co nás ohro­zí všech­ny. Už tu má­me prv­ní ná­zna­ky ta­ko­vých vě­cí, tře­ba pro­ti­oč­ko­va­cí fe­no­mén, ne­mys­lím si, že ně­kdy v brz­ké do­bě pře­sta­ne, a bo­hu­žel si ani pe­si­mis­tic­ky ne­mys­lím, že to bu­de po­sled­ní vel­ký a ne­bez­peč­ný fe­no­mén. Tak­že pře­ji pev­né ner­vy všem skep­ti­kům a všem těm, kte­ří ma­jí sí­lu a chuť se s vy­zna­va­či bl­bin roz­mlou­vat, há­dat a pře­svěd­čo­vat je o své vlast­ní hlouposti. Dí­ky všem takovým!