(minirecenze) Opeth – Sorceress

K poslechu jsem si opatřil nejnovější album švédských progresivních Opeth – album Sorceress. Jaké album je a jak obstojí v porovnání s předešlými alby?
Na první poslech album zapadá do nového stylu Opeth, který započali albem Heritage. Nicméně trend, který jsme mohli vypozorovat v porovnání Pale Communion s právě Heritage, tedy trend lehkého navracení se ze „snových krajin” a čerpání z klasických riffů jako z kytary vypadlých Dream Theater, ale třeba také občas Purplům, dále pokračuje a nyní se dle mého objevují prvky nejen předchozích jmenovaných, ale třeba i Pink Floyd současně klidně od Zeppelinů až po Sabbat(h)y – a nakonec i starších Opeth samotných. Některé harmonie prostě jako bych už někde slyšel – třeba v Deliverance, ale nejedná se o prachsprosté kopírování, spíše znovuužití tématu a jeho rozvninutí do jiných harmonických končin.

Samozřejmě jsem nečekal (a asi už se nikdy nedočkám) deathmetalově progresivního nářezu jako v Ghost Reveries nebo Deliverance, ale důležité je, že to vůbec nevadí. Nový styl, ačkoliv jsem ze začátku nebyl přímo fanouškem, mi prostě sedí. Problém přechodu Opeth z dethmetalově progresivního občas až artrockového metalu do čistě progressive/artrocku totiž byl „problémem” právě kvůli albu Heritage, které bylo „prostě moc odlišné” od toho, co jsme čekali, a to třeba i v dvojalbu Deliverance/Damnation právě sekundární Damnation, které bylo naplněno čistě akustickými kusy, přesto však znělo pořád jako deathmetal, i když bez hrubých kytar. Heritage bylo prostě posunem k něčemu novému, do Opeth zatím neprobádaných vod, a i když se cesta poměrně vydařila, na dvou dalších albech vidíme (tedy hlavně slyšíme), že si prostě do nového stylu museli všichni sednout.

S nástupem Axenrota, který vyměnil „klasického” Lopeze (bicí), se totiž i lehce změnil zvuk kapely jako takové. V albu Ghost Reveries, kde je Axenrot poprvé slyšet, je prostě poznat, že pokud by Opeth chtěli dělat „pořád starou deathmetalovou hudbu”, nesedělo by to tolik. Takže než hledat nadaného bicistu, vydali se prostě směrem změny stylu repertoáru. A zde se naštěstí zadařilo.
V tomto trendu tedy i pokračuje nové album Sorceress, které se na pulty dostane 30. září. Album je opět malinko odlišnější od ostatních dvou „z nové éry”, nicméně jako by bylo trošku cestou zpět i k původním fanouškům původních Opeth. Sice je album nenadchne, ale alespoň je urazí méně než dvě alba předchozí. Zatím jsem celé album slyšel 14×, nevypadá to však, že bych měl chuť ho někdy v brzké budoucnosti odložit, narozdíl právě od dvou hojně jmenovaných alb, které jsem si rád poslechl, ale prostě sám si je vlastně skoro nikdy nepustím, možná v autě.

Toto album je pro mě prostě zase pecka. Zvláštně laděný zvuk (silná basa se skoro až hučícím zvukem, bicí s hodně výraznými tomy, Åkerfeldův zpěv zní, až na klasické „kytarové” skladby dost přehnaně, přesto čistě a mnohem šířeji, než dříve) mi vlastně osobně vůbec nevadí, ve sluchátkách není příliš příjemný, ale při širokém poslechu v reproduktorech zní velmi krásně.
Ze skladeb, které stojí za vzpomenutí, je určitě titulní Sorceress, ta mi už učarovala v prereleasech, kdy Opeth publikovali píseň s „lyric videem”, ale když se tak zamyslím, líbí se mi (jako že vážně hodně) prakticky každá druhá.
Pokud mám zdůraznit nějaké zásadní negativum, tak pro mě rozhodně zvuk (sluchátkový), občas mi přijde dokonce nepříjemný, skoro až přebuzený, jako by občas přehnali práci s kompresorem při masteringu, ale rozhodně to není celkový problém alba, spíše jen v některých písních v konkrétních pasážích, např. ve výše jmenované Sorceress hned vlastně celou první minutu – bicí mi zde přijdou prohnané kompresorem s pomalým nástupem, takže je prostě slyšet attack delay, tedy „zpoždění než efekt začne být patrný”.
Celkově album tedy hodnotím jako 9/10, pro mě rozhodně „must-have”, pro ostatní bych rozhodně též doporučil. Album vyjde 30. 9. 2016.
Napsat komentář