(minirecenze) Opeth – Sorceress

K po­sle­chu jsem si opat­řil nej­no­věj­ší al­bum švéd­ských pro­gre­siv­ních Ope­th – al­bum Sor­ce­ress. Ja­ké al­bum je a jak ob­sto­jí v po­rov­ná­ní s pře­de­šlý­mi alby?

Na prv­ní po­slech al­bum za­pa­dá do no­vé­ho sty­lu Ope­th, kte­rý za­po­ča­li al­bem He­ri­tage. Nicmé­ně trend, kte­rý jsme moh­li vy­po­zo­ro­vat v po­rov­ná­ní Pa­le Com­mu­ni­on s prá­vě He­ri­tage, te­dy trend leh­ké­ho na­vra­ce­ní se ze „sno­vých kra­jin” a čer­pá­ní z kla­sic­kých ri­f­fů ja­ko z ky­ta­ry vy­pad­lých Dre­am The­a­ter, ale tře­ba ta­ké ob­čas Pur­plům, dá­le po­kra­ču­je a ny­ní se dle mé­ho ob­je­vu­jí prv­ky nejen před­cho­zích jme­no­va­ných, ale tře­ba i Pink Floyd sou­čas­ně klid­ně od Ze­ppe­li­nů až po Sabbat(h)y – a na­ko­nec i star­ších Ope­th sa­mot­ných. Ně­kte­ré har­mo­nie pros­tě ja­ko bych už ně­kde sly­šel – tře­ba v De­li­ve­ran­ce, ale ne­jed­ná se o pra­chspros­té ko­pí­ro­vá­ní, spí­še zno­vu­uži­tí té­ma­tu a je­ho roz­v­ni­nu­tí do ji­ných har­mo­nic­kých končin.

Sa­mo­zřej­mě jsem ne­če­kal (a asi už se ni­kdy ne­do­čkám) de­athme­ta­lo­vě pro­gre­siv­ní­ho ná­ře­zu ja­ko v Ghost Re­ve­ries ne­bo De­li­ve­ran­ce, ale dů­le­ži­té je, že to vů­bec ne­va­dí. No­vý styl, ač­ko­liv jsem ze za­čát­ku ne­byl pří­mo fa­nouš­kem, mi pros­tě se­dí. Pro­blém pře­cho­du Ope­th z de­thme­ta­lo­vě pro­gre­siv­ní­ho ob­čas až ar­trocko­vé­ho me­ta­lu do čis­tě progressive/artrocku totiž byl „pro­blé­mem” prá­vě kvů­li al­bu He­ri­tage, kte­ré by­lo „pros­tě moc od­liš­né” od to­ho, co jsme če­ka­li, a to tře­ba i v dvojal­bu Deliverance/Damnation prá­vě sekun­dár­ní Dam­nati­on, kte­ré by­lo na­pl­ně­no čis­tě akus­tic­ký­mi ku­sy, přes­to však zně­lo po­řád ja­ko de­athme­tal, i když bez hrubých ky­tar. He­ri­tage by­lo pros­tě po­su­nem k ně­če­mu no­vé­mu, do Ope­th za­tím ne­pro­bá­da­ných vod, a i když se ces­ta po­měr­ně vy­da­ři­la, na dvou dal­ších al­bech vi­dí­me (te­dy hlav­ně sly­ší­me), že si pros­tě do no­vé­ho sty­lu mu­se­li všich­ni sednout.

S ná­stu­pem Axe­nro­ta, kte­rý vy­mě­nil „kla­sic­ké­ho” Lo­pe­ze (bi­cí), se totiž i lehce změ­nil zvuk ka­pe­ly ja­ko ta­ko­vé. V al­bu Ghost Re­ve­ries, kde je Axe­nrot po­pr­vé sly­šet, je pros­tě po­znat, že po­kud by Ope­th chtě­li dě­lat „po­řád sta­rou de­athme­ta­lo­vou hud­bu”, ne­se­dě­lo by to to­lik. Tak­že než hle­dat na­da­né­ho bi­cis­tu, vy­da­li se pros­tě smě­rem změ­ny sty­lu re­per­toá­ru. A zde se na­štěs­tí zadařilo.

V tom­to tren­du te­dy i po­kra­ču­je no­vé al­bum Sor­ce­ress, kte­ré se na pul­ty do­sta­ne 30. zá­ří.  Al­bum je opět ma­lin­ko od­liš­něj­ší od ostat­ních dvou „z no­vé éry”, nicmé­ně ja­ko by by­lo troš­ku ces­tou zpět i k pů­vod­ním fa­nouškům pů­vod­ních Ope­th.  Si­ce je al­bum ne­na­dchne, ale ale­spoň je ura­zí mé­ně než dvě al­ba před­cho­zí. Za­tím jsem ce­lé al­bum sly­šel 14×, ne­vy­pa­dá to však, že bych měl chuť ho ně­kdy v brz­ké bu­douc­nos­ti od­lo­žit, na­roz­díl prá­vě od dvou hoj­ně jme­no­va­ných alb, kte­ré jsem si rád po­sle­chl, ale pros­tě sám si je vlast­ně sko­ro ni­kdy ne­pus­tím, mož­ná v autě.

To­to al­bum je pro mě pros­tě za­se pec­ka. Zvlášt­ně la­dě­ný zvuk (sil­ná ba­sa se sko­ro až hu­čí­cím zvu­kem, bi­cí s hod­ně vý­raz­ný­mi to­my, Åker­fel­dův zpěv zní, až na kla­sic­ké „ky­ta­ro­vé” sklad­by dost pře­hna­ně, přes­to čis­tě a mno­hem ší­ře­ji, než dří­ve) mi vlast­ně osob­ně vů­bec ne­va­dí, ve slu­chát­kách ne­ní pří­liš pří­jem­ný, ale při ši­ro­kém po­sle­chu v re­pro­duk­to­rech zní vel­mi krásně.

Ze skla­deb, kte­ré sto­jí za vzpo­me­nu­tí, je ur­či­tě ti­tul­ní Sor­ce­ress, ta mi už uča­ro­va­la v pre­re­le­a­sech, kdy Ope­th pu­b­li­ko­va­li pí­seň s „ly­ric vi­deem”, ale když se tak za­mys­lím, lí­bí se mi (ja­ko že váž­ně hod­ně) prak­tic­ky kaž­dá druhá.

Po­kud mám zdů­raz­nit ně­ja­ké zá­sad­ní ne­ga­ti­vum, tak pro mě roz­hod­ně zvuk (slu­chát­ko­vý), ob­čas mi při­jde do­kon­ce ne­pří­jem­ný, sko­ro až pře­bu­ze­ný, ja­ko by ob­čas pře­hna­li prá­ci s kom­pre­so­rem při mas­te­rin­gu, ale roz­hod­ně to ne­ní cel­ko­vý pro­blém al­ba, spí­še jen v ně­kte­rých pís­ních v kon­krét­ních pa­sá­žích, např. ve vý­še jme­no­va­né Sor­ce­ress hned vlast­ně ce­lou prv­ní mi­nu­tu – bi­cí mi zde při­jdou pro­hna­né kom­pre­so­rem s po­ma­lým ná­stu­pem, tak­že je pros­tě sly­šet at­tack de­lay, te­dy „zpož­dě­ní než efekt za­čne být patrný”.

Cel­ko­vě al­bum te­dy hod­no­tím ja­ko 9/10, pro mě roz­hod­ně „must-ha­ve”, pro ostat­ní bych roz­hod­ně též do­po­ru­čil. Al­bum vy­jde 30. 9. 2016.