[minirecenze] Moonsorrow -- Jumalten Aika (2016)

Do “uší” se mi dostalo nové album finských folk-blackmetalových Moonsorrow, Jumalten Aika. Hrozně netrpělivě jsem na album čekal, přece jen již od posledního Varjoina kuljemme kuolleiden maassa uběhlo 5 let. Moonsorrow nové album (prý) několikrát přepsali “od podlahy”, takže se není čemu divit, že trvalo vydat trošku déle. Přece jen, alespoň vydali, narozdíl od jedné skupiny, jejíž album čekám od roku 2007. Jak si však nové vymazlené album vede?

Na první poslech je slyšet, že došlo k drobným posunům ve stylu kapely, ale ne nikterak velkým. Jsou to spíše detaily. Po celkové stránce se jedná o mnohem temnější album, než bylo to předchozí, nicméně není to nějaký blackmetalový úlet. Pořád jsou to stejné, více-méně pomalé riffy, klávesové podklady, chóry, hudební plochy. 

První velkou změnou je však zvuk. Když si pustíte některé z předchozích alb, prioritu dostávají především klávesy, kytara, tady se mnohem více projevuje basová linka, je čistější, nápaditější a taková dynamičtější, k tomu mi přijde, že mnohem více slyším vokály. 

Reakce na "Kořeny české zloby"

Musím reagovat na článek: Kořeny česlé zloby, který vyšel na iDnes.

Zajímavé počtení, nemohu tedy se vším souhlasit, ale celkově převážně souhlasím. Např. s těmi rohlíky – dnes nevyhraje ani pekař, který těch rohlíků vyrobí nejlíp nebo nejvíc, ale ten, kterej si zažádá o nejlepší dotace, kupříkladu. Může vyrábět hnusný rohlíky za 5 Kč jeden, ale to je jedno, má obraty a zisky, protože má dotace, to třeba pokřivuje “hodnotové žebříčky” v chápání lidech, pokřivuje to trh tím pádem jako takový.
 

[minirecenze] Omnium Gatherum -- Grey Heavens (2016)

Dostalo se ke mně zbrusu nové album Omnium Gatherum – Grey Heavens. Beyond se mi dost líbilo, přišlo mi, že kapela nasměrovala do více “syntetických vod”, což mně osobně vlastně nevadí, byl jsem tedy hodně zvědavý, jak album Grey Heavens dopadne. A dopadlo dobře, vlastně až nad míru dobře.

Koncepce alba – prostě pro mě je silnější právě v Beyond, kdy otevírací hymnus je i současně albovým epitafem, zde z toho tak silný pocit nemám, i když tématicky je to uděláno stejně. Možná je to tím, že “The Pit” mi nepřijde jako nejlepší otvírák, ale budiž. Celkově je album konzistentní, přičemž zabředá do různých vod, silnější klávesy než kdy před tím, parádní zvuk. 

Co se písničkové koncepce týče, přijde mi styl už trošku vyčpělý, ale ne tolik, jak jsem myslel, že to dopadne. Ve své podstatě bych album hodnotil podobně jako poslední počin Kalmah, kapela, zdá se, se vydala podobnou cestou. A dopadlo to velmi dobře, i když mám Beyond rád, kdyby natočili druhé takové album, asi bych už byl trošku otrávený. Tímto způsobem se jedná o svěží a vlastně hezkou záležitost, kterou si rád pustím několikrát a nenudí mne po prvním poslechu.

Za mne tedy hodnocení 8/10, jedná se o velmi pěkný počin, který není nudný. Rozhodně doporučuji! ;) 

[kompilace článků] O úspoře paliva

Velmi mne zaujal seriál o úspoře paliva na severu d-fense, protože na svých stránkách jeho třídění článků… no prostě se tam skoro nedá vyznat, dávám všanc odkazy na jednotlivé články seriálu tak, jak šly za sebou. Třeba vám to přijde zajímavé! :-)

1. článek: http://dfens-cz.com/uspora-paliva-i/

2. článek: http://dfens-cz.com/uspora-paliva-ii-cena-uspory/

3. článek: http://dfens-cz.com/uspora-paliva-iii-neutral-vs-petka/

4. článek: http://dfens-cz.com/uspora-paliva-iv-efi-mpi-gdi/

5. článek: http://dfens-cz.com/uspora-paliva-v-gumy/

6. článek: http://dfens-cz.com/uspora-paliva-vi-hardcore-style/

Víc jsem jich “číslovaných” nenašel, má tam pak samozřejmě další články k danému tématu, ale tuto je základ :-) Moc hezké.

Hledám zemi...

Hledám zemi s malým “z”, kde bych mohl žít. Hledám zemi, kde bych mohl žít, aniž bych se musel bát více lidí našich než přistěhovalců. Hledám zemi, kde bych mohl žít, aniž bych pod pohrůžkou sankcí, pokut a exekucí nemusel odvádět více než 60 % svých vydělaných peněz státu. Hledám zemi, kde bych mohl svobodně vyjádřit svůj názor. Hledám zemi, kde se nemusím bát o bezpečnost svoji i svých blízkých, hledám zemi, kde je mohu bránit, hledám totiž zemi, kde obrana vlastního zdraví, majetku a života není hodnocena jako trestný čin. Hledám zemi, kde nemusím platit za služby, které nevyužívám. Hledám zemi, kde si většina lidí nemyslí, že peníze jsou zlo. Hledám zemi, kde lidé přemýšlí. Hledám zemi, která má slušného prezidenta. Hledám zemi, kde ten, který dělá horší práci, bude mít horší pravděpodobnost úspěchu a samozřejmě naopak. Hledám zemi, kde se nebude koukat na to, v jaké rodině vyrůstám, ale to, co dokážu. Hledám zemi, ve které se nebudu bát. 

Hledám taktéž zemi, kde bych se mohl bez problémů živit tím, čím bych chtěl, aniž bych byl omezován těmi, kdo o moji práci nemají zájem. Hledám zemi, kde se nebude hlasovat o tom, jakým způsobem smím využít svůj majetek. Hledám zemi, kde si budu moci pořídit auto, které něco vydrží. Hledám zemi, kde práce a tvoření hodnot přinese mně i mým blízkým větší konečnou hodnotu, než pokud bych nedělal nic. 

Dotaz: "Dle čeho soudíš, kdo je či není kretén?"

Už nějaký ten pátek se pohybuji ve skupině Ezoterické kraviny na Facebooku; jedná se o velmi sarkastickou skupinu, kde si lidé nebojí vzít na paškál prakticky cokoliv – od homeopatů po astrology. Znaven společenským děním a věcmi, které lidé sdílejí, jsem si tak obecně posteskl: “… proč jsou jen něketří lidé takoví kreténi?”

Netušil jsem, že se pod mým příspěvkem rozjede docela i příjemná diskuze na téma, někdo si stěžoval, že to tak je, někdo se naopak bránil, že blbců je jen málo a nestojí se kvůli nim nějak rozhazovat. Nicméně jedna členka skupiny se zeptala na poměrně zásadní dotaz: “Dle čeho soudíš, kdo je či není kretén?” Myslím si, že téma není jen tak úzké a zaslouží si alespoň krátký článek.

Předně se musím omluvit za značné zjednodušení, kterého jsem svým příspěvkem dopustil; kdysi byla v psychiatrii označení jako “idiot, kretén, kreténismus” – většinou pro lidi se sníženým intelektem, případně pro lidi s Downovým syndromem atd. Takto jsem to samozřejmě nemyslel, samozřejmě jsem si posteskl v kontextu běžného hovorového jazyka, kdy se “kreténem” označí prostě “lidový blbec”. To jen tak na úvod.

Umíme ještě vůbec poslouchat hudbu?

“Proč bychom neuměli poslouchat hudbu?”, vás snad může napadnout jako první, “co je to za hloupost?” Ale… je to opravdu tak? Umíme vůbec ještě poslouchat hudbu? Kdy jsme my sami naposledy poslouchali hudbu?

Co je pro vás vlastně poslech hudby? To, že jdete po obchoďáku a z repráků tam řvou koledy? To asi ne. Tak pokud tedy posloucháte hudbu, jak? Jakým způsobem? Během jaké přiležitosti?

Čím více se do tématu začneme “bořit”, tím více zjistíme, že vlastně hudbu už dnes moc vlastně neposloucháme. Co si představuji pod pojmem “poslouchat hudbu” sám? Přirovnejme to k něčemu, co z vás asi většina bude znát; pokud řeknu, že vybereme lidi z publika, kteří “koukají na filmy” nebo třeba “hrají počítačové hry”, věřím, že dosáhnu velmi vysoké pentrace – prostě alespoň jednu z těchto věcí dělá fakt většina lidí.

Představme si tedy nyní pro zjednodušení, že budeme pouze mluvit o “sledování filmů”. Někteří lidé berou “film” jen jako kulisu, ale věnujme se nyní těm, kteří na film koukají třeba v kině, na PC nebo klidně i v TV – prostě těm, kteří film sledují proto, že je to film a ne proto, že “ho zrovna dávají”. Jak takové sledování probíhá?

Odpověď na 30 otázek pro ateisty od Matta Slicka

Na serveru organizace CARM, což je zkratka názvu The Christian Apologetists & Research Ministry, se od autora (Matta Slickaobjevilo těchto 30 otázek pro ateisty, kterým bych se chtěl věnovat a které bych chtěl rozebrat. 

Možná se ptáte, proč se něčemu takovému vůbec věnuji a proč tím vůbec takzvaně “ztrácím čas”. Jde o to, že narozdíl od jiných seznamů otázek pro ateisty, tento má alespoň nějakou strukturu a otázky jsou věcné a zajímavé, zamyšleníhodné. Sice obsahují stejné logické nonsensy, jako jakékoliv jiné dotazy tohoto typu, ale alespoň jsou napsány dobře a zajímavě. Inu – hurá do toho a půl je hotovo :)

Na tyto otázky též odpověděli:


1. otázka: Jak byste definovali ateismus?1

(minirecenze) James Bond: Spectre

S pár přáteli jsme vyrazili do kina na nového Jamese Bonda ;) Předchozí 2 filmy jsem viděl, poměrně mi přišly zdařilé, říkám si “proč ne”, na “akčňák” jsem do kina nešel snad nikdy :-)

Abych mohl nějak objektivněji zhodnotit, film rozdělím do 3 hlavních částí, nazvěme je pracovně první, druhá a třetí (jak nečekané, ano).

První část

První část je asi nejsilnější částí celého filmu, vyniká jak “příběhem”, tak zpracováním, dlouhé záběry, super kamera a zvuk. Příběhově se i pro diváka neznalého předchozích částí seznamujeme s postavami, klasické bondovské zápletky a postavy zde fungují, jak mají.

Druhá část

Druhou částí beru část, kdy JB unikne se svým dámským protějškem z léčebné stanice. Od momentu, co se do příběhu právě tato dáma více zapojí, to jde se zpracováním – jak scenáristickým, tak kamerovým, režijním i hereckým – z kopce. Tam, kde první část nastaví bezva napětí dlouhým stabilním záběrem z jeřábu, ve druhé získáme rozklepanou kameru, souboje, které tak nejsou pořádně vidět, rychlé střihy z různých stran, včetně porušení 180° pravidla. Na druhou část se divácky tak kouká mnohem obtížněji a nepohodlněji.

Proč už nekoukám na horory?

Byly časy, kdy jsem hororové téma doopravdy miloval; někdy kolem střední školy, když jsem viděl všechny ty dnes již klasiky jako The Ring, The Grudge, ale i mnohem dříve, když jako malý jsem viděl pecky jako Alien, mé asi nejoblíbenější The Thing atd. Tehdy velmi neotřelé nápady, bezva scénář, cit pro detail. Dnes mi již však takové filmy chybí – a chtěl bych zjistit proč.

Neznám třeba přímo jmény dnešní režiséry – nevzpomenu si fakt na žádného, možná tak Toro. Ale pamatuji si jména jako Cameron, Scott, Spielberg. Čím to asi bude? Rozhodně nemyslím, že by dnešní režiséři byli nějací ňoumové, kteří neumí natočit film; to rozhodně není pravda. Problém je totiž v tom co točí. Pokud bych zůstal u hororového tématu, hororů (podle mé vlastní osobní definice) už se dneska moc netočí; resp. netočí se snad žádné, možná jsem měl smůlu a žádný neviděl, ale to, co se dnes točí, to nejsou horory, bohužel.

Jak poznat horor? Definice (ostatně jako všechny tyto definice) může být dost vágní, osobně je však pro mne hororový film takový, který dokáže vyděsit, ale ne tak, že se bojíte u filmu, bojíte se i potom, bojíte se 14 dní jít sami na záchod v noci, bojíte se praskajícího nábytku. Aby však byl film takto děsivý, musí nést určité aspekty.

Děs

Socialisté jsou hloupí, šílení, anebo zlí

Našel jsem úžasný blog, který s dovolením autora překládám do češiny, abyste si též mohli počíst. Originál najdete v tomto odkazu.


Ano, jsou to velmi tvrdá slova, ta z titulku. Ale nejsem sarkastický, nepřeháním, abych ukázal, co tím myslím. To, co píši, myslím vážně a přesně tak, jak píši – a dokáži svá tvrzení podpořit historickými fakty.

Nejprve musím nabídnout svůj pohled na historii; nevnímám ji totiž jako sestavu nějakých dat, míst a jmen, ale jako “myšlenkovou laboratoř”, kde jsou nápady podrobovány zkouškám a na základě výsledků můžeme jednotlivé názory hlouběji zkoumat. Pokud někdo navrhne nějakou sociologickou myšlenku, je dobré se nejdříve podívat do historie, jestli už někdo něco podobného nezkusil (a většinou zkusil) – a podívat se, jak “to dopadlo.” I když výsledky často dokáží být zdánlivě nesmyslné či nepochopitelné.

6 věcí, které nesnáším na televizních talentových soutěžích

Od doby, co se tehdy v ČR “spustil” první Superstar, se s televizními talentovými soutěžemi doslova roztrhr pytel a dokud jsme měli TV, nebylo snad kanálu, který by nějakou tu “šou” nenabízel. Občas to bylo docela zábavné, ale časem ve mně vykrystalizovalo 6 důvodů, kvůli kterým na takové věci nekoukám. Tak na ně pojďme:

6. Popík, popík, popík…

Jen málokdy se v takových soutěžích objevilo něco, co by mě hudebně nějak zaujalo. Chápu, že “pop” je čistě mainstreamová záležitost, ale i tak dokáže být inteligentní, když “se mu chce”. Tady “se mu prostě nechtělo” :-) Nic proti Michaelu Jacksonovi nebo Madonně, Eurythmics nebo Annie Lenoxové, ale některé kousky, které jsem v takových soutěžích slyšel, to je docela děs. Když už jdu do soutěže “o zpěvu”, tak si tam nevezmu rap či něco, kde jsou 4 tóny, abych se trošku předvedl. No, ale to je každého boj.

5. Sladké dětičky

Akce na pomoc potřebným na maďarskochorvatské hranici

Málokdy na tento blog píši něco “politického” nebo takto zaměřeného, ale tohle je poměrně aktuální věc, které by se trošku času mělo trošku věnovat. Můj kamarád (Tonda) se rozhodl, že s ještě nejméně jedním člověkem vyrazí ve středu (teď za pár dní, 23. 9. 2015) na maďarskochorvatskou hranici s nějakými věcmi – oblečení, hygienické potřeby atd., aby to tam nějak rozumně rozdal těm, co to tam potřebují. 

Nebudu se o tom moc rozepisovat, názory máte každý své, důvody pro ně jakbysmet, ale to sem nepatří. Kdo chcete pomoci a ne jen kecat, pošlete mu kdyžtak na jeho osobní účet alespoň nějakou kačku na naftu, hodí se mu to. Nebo kdo byste měl zájem se tam přímo osobně zúčastnit, napište mu na jeho profil na Facebooku. Díky moc.

Číslo účtu: 670100-2210501611/6210

(první šestičíslí je předčíslí, pak číslo účtu, za lomítkem banka)

Ještě jednou díky!

Minirecenze: Iron Maiden -- The Book of Souls (2015)

Do ruky a do ucha se mi dostalo zatím poslední album skupiny Iron Maiden, The Book of Souls. Poté, co jsem zaslechl první singl, byl jsem lehce zděšen, protože (přiznejme si), singl prostě moc silný není, sice je video roztomilé a pro geeky docela i cenné, nicméně jako takové je to prostě velmi slabé. (Odkaz na video)

Proto jsem byl velmi zvědavý, jak célé album dopadne, jak bude fungovat jako celek, jak si Iron Maiden poradí s albem jako dvojcédéčkem, nebude-li moc skladeb, nebudou-li příliš nudné (jako úvodní singl) a podobně. Naštěstí se mi z mých obav až tolik nepotvrdilo. Tedy album cítím, že je trošku slabší, možná časem můj názor uzraje, ale prozatím mi přijde na úrovni Dance of Death, tedy ne vyloženě špatné, ale prostě mně příliš nesedící.

Měl-li bych se věnovat jednotlivým skladbám, velmi mile mne překvapil úvod hned titulní skladby, tedy If Eternity should fail, skoro jsem si nejdříve myslel, že poslouchám Toccata et Fuga in D minor od J. S. Bacha :-D Dál se však jedná o takovou IM klasiku, nic, co by bylo nějak převratné, ale ani neurazí. 

(minirecenze): Muse -- Drones (2015)

Do “ucha” se mi dostalo z brusu nové plánované album skupiny Muse – Drones. Povedl se tento návrat “ke klasice” Muse?

Muse vždy těžili z takového toho “Queen-rocku”, kde se silné melodické vokály kombinují s několika málo nástroji, některými označovaný nálepkou “rockové opery”. Jste-li si vědomi poslední tvorby této britské skupiny, nemohli jste si zajisté nepovšimnout trochu úhybu od původní téměř až “písničkové” tvorby k experimentům, třeba i těm dubstepovým (ano, vážně). 

Nové album Drones zní velmi moderně a čistě, přesto se však na první poslech vrátíte k původním albům – a to nemluvím třeba o Absolution, ale klidně i o album dále, tedy třeba i Origin and symmetry. Celkem je k dispozici 12 tracků, z nichž ne všechny jsou hudební, máme tedy dohromady 10 hudebních tracků se silnými, skoro až klasickými ve smyslu Black Sabbath i Muse, riffy, velmi příjemnou záležitost.

Jste-li tedy fanoušci především původní Muse tvorby, toto album je pro vás jako dělané. Máte-li však raději poslední 3 alba, nejsem si jist, zda-li vás nadchne. Nejedná se o tak silné změny jako třeba u Opeth, kteří se vydali naprosto progresivní cestou, ale myslím, že fanoušky novější tvorby prostě nepotěší.

Nová hračka -- Canon XH A1

Mirjam si pořídila novou hračku, tedy tento naprosto pekelný stroj: Canon XH A1. Samozřejmě si ho nepořídila jen tak pro jeho velké hluboké objektivy, ale protože pracuje na projektu, který je zatím poměrně tajný, takže o něm ani nebudu mluvit :-)

Zpátky ale ke kameře; jedná se o trošku starší model, konkrétně z roku 2007. Dalo by se říci, že je tedy srovnatelný (obrazově/kvalitativně) s dnešními DLSR, nicméně (a to je důležité) má spoustu věcí navíc. Všechny detaily postupně přibydou na stránce věnované tomuto modelu, nicméně alespoň ve stručnosti:

Natáčení probíhá v rozlišení 1440×1080 bodů při 50i, tedy v tzv. prokládaném režimu (sudé a liché řádky jsou snímkovány zvlášť, což dělá iluzi plynulejšího obrazu, zato obraz může obsahovat divné tvary při pohybu objektů či kamery), případně 25F, tedy 25 FPS plných snímků za vteřinu.

(minirecenze) Sluchátka D-Dre Beats

Měl jsem tu možnost odzkoušet přesně ta sluchátka, která vidíte zde na obrázku. Mé milované Philipse totiž odešly do drátového nebe (tedy takhle – fungují i nadále, ale je to o tom udělat rekonstrukci vedení v nadhlavníku, jinak jim nic není), dostal jsem tak od známého “na odzkoušení” právě tato “beats” sluchátka. Jak si vedla?

Tvar a uskladnění

Začnu tím, co se mi líbilo asi nejvíce – samotný tvar, styl, design a uskladnění. Uskladněna jsou sluchátka v oválném obale, kam se specifickým způsobem poskládají. Tohle se mi prostě líbí, je to praktické, pro přenos bezpečné. Samotný tvar se mi poměrně také líbí, designově vypadají prostě hrozně “applácky”, což se může někomu líbit. Praktické je i odepínání kabelu, který se tak dá velmi lehko vyměnit, když si ho třeba přetrhnete či tak podobně. Má to i “bezpečnostní” rovinu – pokud (často se stává mně) sedíte na kolečkové židli a přišlápnete si židlí kabel a otočíte hlavou, neutrhnete kabel, jen se vypojí z jacku. A to je velmi sympatické.

Hudební projev

(minirecenze) Interview 2014

Nyní jsem měl tu čest zhlédnout film Interview, který se dostal do povědomí díváctva především díky jeho zvláštní cenzorské/necenzorské cestě na plátna a disky. Film, který byl prakticky ihned po vydání zabanován, aby byl později “odbanován” a mohl být opět sledován. Jestli se jednalo o dokonalý marketingový trik, to netuším, ale nebudeme popírat, že to filmu zajistilo poměrně levnou reklamu a propagaci.

Nicméně k samotnému dílu – přiznám se, že jsem něco takového, jako tento film, čekal. S tvorbou tvůrců nejsem až tak obeznámen, nicméně očekával jsem (zjednoduším-li to) americkou lehce fart-komedii s příběhem se Severní Koreou, což se mi tak nějak splnilo.

Co bych vyzdvihl (jako pozitivum), tak samotný scénář – sice se jedná o příběhovou jednohubku, jednoduchou, bez nějakých velkých zápletek a twistů, ale drží se tématu, running joky běží a fungují. Zde problém rozhodně nevidím, stejně jako v technické kvalitě – prostě se mi to poměrně líbilo kamerou a střihem. Samozřejmě, že to do naprosto nepřekonatelného Hot Fuzz má dost daleko, co se střihů a významů v nich týče, ale rozhodně se tento film nedrží až tak pozadu. 

Malý nenásilný úvod do fyziky černých děr

Možná se můžete divit, proč probůh píšu do seriálu o fyzice částic příspěvek o černých děrách1 – není to jen tak “z legrace”, chci se totiž na konci věnovat možnostem zániku ČD a jednou z možností je “odpařování”, které popsal S. Hawking – a zde se s částicemi alespoň trošku potkáme. 

Začněme však (jako obvykle) trošku ze široka:


Co je a co není černá díra

Černým děrám se věnuje nespočet sci-fi seriálů, knih a filmům, proto ohledně nich bývají často v povědomí různé zmatky, dokonce bych to někdy nazval i pověry. Přitom se nejedná o žádný supermagický předmět, pouze o objekt s několika poměrně zvláštními vlastnostmi. Obecně platí, že ČD je objekt, jehož úniková rychlost je větší, než rychlost světla, tedy $v_0 > c$.

Co je to však ona úniková rychlost? Představte si, že stojíte na zemi (tedy na Zemi) a házíte do vzduchu třeba šutr. Co se stane? Empiricky tak nějak máme ověřeno, že chvilku bude stoupat, pak se zastaví a zase spadne na zem.

Stránky