(minirecenze) Stay
Před chvilkou jsem dokoukal film Stay, který nepatří zrovna k těm nejnovějším – 2005, ale přesto jsem o něm nikdy ani neslyšel, natož abych ho viděl. Režiséra M. Fostera jsem si nikdy moc nevšímal, viděl jsem možná tak Quantum of Solace, ale tím to haslo.
Proto jsem ani moc netušil, co od filmu čekat, hodnocení nemá zrovna špičkové a podle náhledu z různých recenzí jsem nabyl dojmu, že to bude asi podivná podívaná, ale že nikoho moc nenadchne. Jak jsem se mýlil! Neříkám, že je to zrovna Masterpiece, ale rozhodně si myslím, že si nezaslouží opomenutí.
Vůbec netuším, jak bych měl celou minirecenzi pojmout, abych neprozradil nějakou zápletku – byť třeba nechtěně. Film obsahuje poměrně dost různých rovin a rozhodně se nedá vysvětlit jen jediným zcela správným způsobem. Berte prosím tento odstavec tedy jako varování, že toto není ani tak recenze, jako spíše malý pohled na to, co si o filmu já myslím a i když se budu snažit šetřit spoilery, občas nějaké malé prozrazení budu muset provést. Budu se však snažit udržet míru těchto prozrazení na absolutním minimu.
Realita a sen
Film je dle mého třeba rozdělit na dvě základní části – realitu a sen. Oba tyto „světy” probíhají naprosto paralelně v časové rovině, nicméně rozhodně nelineárně, čímž myslím např. to, že pokud v reálném světě uběhne minuta děje, ve snové třeba 2 dny. Tak trochu jako v Inception, ale ne s takovými přísnými pravidly.
Tyto dva světy spolu fungují takovým tím „náznakovým způsobem”, občas se něco objeví, někdo něco řekne ve snu, co se doopravdy stane v realitě a tak podobně. V tomto je snímek naprosto geniální, je třeba ho vidět vícekrát, aby si divák všeho všiml, odkazy a náznaky je to fakt hodně nabité.
Jednoduše bych za „realitu” označil téměř vše, co se odehrává na mostě a za sen vše ostatní. To, že je film vlastně „snem” je poznat i z některých dalších náznaků, kterých tvůrci docílili čistě střihem. Pokud si vybavíte, jak probíhají sny, často je to tak, že někde jste, pomyslíte na něco jiného a prostě „jste jinde”. Tato časová nesouvislost, nelinearita, je ve filmu též velmi silně cítit, dva příklady za všechny (bez spoileru) – první příklad, kdy Sam kouká na Henryho v posluchárně z okna nad posluchárnou (Henry je student na Univerzitě), Henry si všimne, že je sledován a opustí přednáškovou místnost. Za dveřmi však je místnost, kde je rovnou vidět Sam. Druhý příklad, kdy Sam vystupuje z taxíku a bez ostrého střihu v pozadí vidíme dům, na který klepe postava, která je Sam, když se tam kamera přiblíží.
Symbolika a dualita postav
Možná si toho nevšimnete hned při prvním shlédnutí, ale skoro ve všech scénách, kde jsou „nějací lidé”, kteří nejsou hlavními či vedlejšími postavami, se nachází nějaká dvojčata, občas i trojčata – a všechna oblečena stejně, dělají stejné věci (nesou stejný kufřík, tancují stejný pohyb, nasedají do stejného taxíku atd.). Dle mého se jedná o symbol duality postavy Henryho a Sama, tato symbolika je často podpořena i dalšími různými filmovými praktikami, uvedu pár příkladů:
- Během rozhovoru Sama a Henryho se naprosto záměrně porušuje pravidlo 180 °, tedy pravidla střihu a kompozice rozhovoru ve filmu, kdy právě střih a kamera má simulovat, že se divák „kouká na dva mluvící lidi”. Tedy např. sedí bokem k nim a nejdříve mluví jeden, pak druhý, ten co je vlevo kouká doprava, ten co je vpravo kouká doleva. Zde je toto pravidlo, často až velmi násilně, porušeno, změna mluvení postav je provedena třeba tak, že se při stejném úhlu záběru přehazují postavy a ne, že jsou postavy statické a přehazuje se pohled. Velmi nápadité.
- V momentě, co se dozvíme hlavní motiv Henryho činů ve snové fázi (to je cokoliv, co se neodehraje na mostě) a dozvíme se informaci o 21. narozeninách této postavy, vidíme odkazy na „21” prakticky všude – v detailech, čísla dveří, počet pater, které někdo sejde či vyjde, někde se objeví taková číslice napsaná atp.
- Postavy během rozhovoru často mění směr, přehazují se (jednou je jedna vpravo a druhá vlevo, pak naopak). Podívejte např. na tento záběr, kdy se směr pohybu prostě mění „tam a sem”, působí to velmi „nervózně” (a to je asi také cílem):
Takových detailů je ve filmu plno 🙂
Zmatenost jako filmová forma
Některé scény dokonce vypadají velmi zmateně, vypadají, jako by byly sestříhané ve špatném sledu, např. Sam přijde domů, pak je u knihovny, pak znovu teprve zavírá dveře, jak jde domů, pak teprve dává klíček do zámku, pak je znova u knihovny, pak dovře dveře…
Postupem času je tam takových zdánlivých nelogičností stále více a více – podle mého opět jistý druh symboliky, a to především jako symbolu umírání hlavní postavy (Henryho). Tím, jak postupně umírá se mu zhoršují smysly, má halucinace, je více a více zmatený a projevuje se to takto. Tedy alespoň takto chápu tuto filmovou zmatenost já.
Herecké výkony
Pokud si přečtete nějakou recenzi na tento film, často se tam dočtete kritiku na to, jak Gosling (herec, který hraje Henryho) je jediný, který do hraní „něco dává”, a že McGregor a Watts jsou velmi ploší, nudní a bez emocí. Nemyslím si, že je to takto.
Tedy ano – ve filmu je skutečně Henry jedinou postavou, která má velmi silné emoce a dává do hraní „všechno”, nicméně dle mého je to záměr 😉 Aniž bych něco z filmu prozradil, řeknu to jen obecně – lidé, které neznáme a vidíme poprvé v životě, nám též mohou připadat jako jednosměrní, ploší, nudní a nezábavní tvorové. Jestli film znáte víte, jak to myslím, pokud ne, až uvidíte, poznáte 😉
Stejně tak, jak jistě asi vidíte z obrázků, často je kamera schválně „nakřivo” (tzv. Dutch angle), čehož se využívá často pro nastínění nějaké nejistoty, že se něco děje jinak, než to vypadá na první pohled a tak podobně.
Celkové hodnocení
Musím říci, že takovouhle „Lynchovinu bez Lynche” už jsem dlouho neviděl, nepočítám-li Enemy, naposledy opravdu asi Memento, ale tam šlo spíše hlavně o formu vyprávění než o celek jako takový.
Vůbec nechápu, proč má film hodnocení pouze necelých 6/10, za mě rozhodně 10/10, velmi nedoceněný a neznámý film – a je to velká škoda.
Napsat komentář